Tsunami 7 – Příští vlna ve Studiu Paměť

Posedlost slovem

Studio Paměť v Soukenické ulici si uchovává atmosféru undergroundu z dob totality. Domácí scénu tu mívalo Divadlo na tahu Andreje Kroba (Živoucího pokladu festivalu z roku 2013) a v úterý se sem vrátili další dva poctění. Divadelní režisér Petr Lanta (držitel Pocty Projekt roku 2008) připravil se Společností Dr. Krásy scénické čtení Bratr našeho Boha a divadelní kritik a písničkář Vladimír Mikulka, spoluzakladatel internetového portálu Nadivadlo (oceněný jako Publikačního čin 2020), vystoupil v sólo verzi kapely Inženýr Vladimír.

Posedlost krásou a krásná umanutost jsou typické pro Petra Lantu, zakladatele Společnosti Dr. Krásy, jejímž cílem je „přinášet takové divadlo, jakého je za daných okolností právě potřeba“. V duchovní linii jsou to například dramatické texty Karola Wojtyly, pozdějšího papeže Jana Pavla II., které Lanta vykutává s posedlostí literárního archeologa. Nejnovější objev, drama Bratr našeho Boha o polském impresionistickém malíři Adamovi Chmielowském a jeho cestě k mnišství, mělo na Nextce českou premiéru v podobě inscenovaného čtení. Ve sklepním prostoru Studia Paměť připomnělo ducha antikomunistické katolické reprezentace, ale především dilema uvědomělé, osvícené osobnosti, rozhodující se mezi uměním a společensky prospěšnou službou – ať už na postu církevním, nebo politickém. Velkou analogii příběhu Adama Chmielowského spatřuji i v příběhu samotného autora Wojtyly, který svoji kariéru, coby student polské filologie, započal právě v podzemním divadle jako herec a autor, píše v dramaturgických poznámkách Alžběta J. Petrová. A dále zmiňuje, že napsal sedm her, tedy to s divadlem myslel vážně, než se vydal cestou kněžství. Během včerejší produkce jsem vzpomněla i na Václava Havla a další morální autority, které po roce 1989 obětovali talent a profesní ambice ve prospěch budování demokracie. Dnes mnozí umělci řeší stejně drásavé dilema i z čistě existenčních důvodů. 

Druhou rovinou hry je polemika s marxisticko-leninskou ideologií v tom smyslu, že socialismus možná nabídne rovnější příležitosti, ale je změnou násilnou, k níž člověk nedospěje vědomým vývojem z vnitřního přesvědčení.

Foto Kamil Košun

Kouzlo každého jednorázového scénického čtení spočívá v jeho neopakovatelnosti a zárodek připravované inscenace Bratr našeho Boha nebyl výjimkou. Scénografie modernistického kabinetu s různými zákoutími odpovídala obrazu duše, bloudící mezi Freudem a Bohem. Sugestivní atmosféru umocňovalo světlo čelovek a jiných světelných bodů, umně využívaných k četbě textu. Účel světil prostředky a i listy scénáře se stávaly součástí záměru. Například se projekčním trikem na jednom z nich zjevila Kristova hlava a visela před námi v prostoru jako levitující hlavy z obrazů Odilona Redona. Hlavní roli, do níž se v budoucí inscenaci nejspíš počítá s hercem Richardem Fialou, ztvárnil tentokrát sám režisér. Lantovi s jeho asketickou postavou a výrazem vnitřně rozpolceného, do sebe ponořeného hledače svého ideálního životního poslání, sedla. Dialog s autoritou, která má místo obličeje kulaté zrcadlo a reflektuje tvář pochybujícího hrdiny, je jedním z obrazů, které mi utkvěly v paměti.

Foto Kamil Košun

Co se týče Lantova „záskoku“ za profesionála, ve Společnosti Dr. Krásy nejde v tomto směru o z nouze ctnost, ale o přednost. Spojením amatérských herců (mezi nimiž najdeme odborníky s humanitním vzděláním) s divadelními profesionály získávají inscenace lehkou patinu naivismu a krystalické čistoty, a zároveň mimořádné pravdivosti. Včera společně s Lantou účinkovali Jan Frič, Gabriela Pyšná, Martin Učík, Martin H. Frys, Jan Táborský, Dan Červinka, Kryštof Nohýnek, Libor Novák, Matouš Fendrych, Jiří Novotný, Ivan Kuhnmund, Alžběta J. Petrová, Diviška Šiková, Natálie Volková a hudebníci Anna Hejduková a Dan Červinka.

Recitál zpívajícího kytaristy a divadelního kritika Vladimíra Mikulky souvisel se zmíněnou Poctou za Projekt roku 2020 v tom smyslu, že i Mikulkova hudební produkce vykazovala „jazykovou a stylistickou vytříbenost a názorovou razantnost“, o nichž onehdy psala festivalová porota v odůvodnění svého výběru.  Na čtení zkrácené Wojtylovy hry navázal songem Náboženství knihy, ve kterém ironizuje kastováni věřících podle církevní příslušnosti či náboženství při výběru partnera k pohlavnímu styku. Přiznávám, že většinu produkce jsem slyšela poprvé a bavila se hlavně skrytým sarkasmem nad frajerskými postoji nebo mainstreamovou poetikou a malebnosti hravé abstrakce. Vedle regulérních písní o Sudetech, medvědovi, útěku na jih, drsném Jendovi a tak dále zazněly i různé autorské drobničky včetně countryovky Peggy Lee, která se Mikulkovi jednou zdála i s anglickým textem. Textařská anarchie na závěr večera mě vrátila do reality, nicméně výjevy z Bratra našeho Boha mi asi hned tak něco z paměti nevymaže.

Veronika Boušová

Foto Kamil Košun