Byl to opět velice inspirativní ročník, v jehož rámci jsme uvedli v Praze, Brně a Obděnicích téměř třicet akcí. Děkujeme za všechna setkání našim progresivním umělcům a empatickým divákům. A už začínáme připravovat 33. ročník, tak se potkáme nejpozději v září 2026.

Fotili Anna Černá a Kamil Košun.

V září a říjnu se bude konat už dvaatřicátý ročník festivalu …příští vlna/next wave…, který nese podtitul Setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy. Založili ho Jan Dvořák a Vladimír Hulec, já ho umělecky směřuji od roku 2014. A nyní bych měla popsat, jak se dělá, co není a k čemu je na světě.

Domnívám se, že nejprve je nutné zodpovědět záludnou otázku, co je to alternativa. A pak se o malý krůček posunout k otázce: Co je dnes alternativa? Ostatně v tom se léta zdokonaluji, protože je to nejčastější otázka novinářů i diváků během festivalových rozhovorů a debat.

Začneme tedy oblíbenou kratochvílí dnešních dní, zeptáme se se chatu GPT: „Slovo alternativa označuje možnost volby mezi dvěma nebo více možnostmi. Je to tedy jiný způsob, jiná možnost, která může nahradit něco původního. Například: Nemáme máslo, ale máme margarín jako alternativu.“

Nyní nahlédneme do knihy (papírové!). „Mluvit o alternativnosti nějakého divadla znamená hodně i málo zároveň: obvykle se jím míní jistá zřetelná jinakost, tj. až výlučná odlišnost vůči většinovému modelu divadelního provozu i určité převažující divadelní poetice i estetice, prostě proti tomu, čemu se obvykle říká mainstream,“ píše teatrolog Jan Roubal v knize Divadlo jako neodhozený žebřík.

A teď to zkusím já: Alternativa je široký pojem, který dnes již všichni známe. Víme, že to je vymezení k tomu, co převládá, k tomu většinovému. Vymezení se může týkat provozu, výsledného tvaru, látky, což samozřejmě pochopení rozmlžuje a komplikuje. Alternativa samozřejmě automaticky nezaručuje kvalitu, ale zároveň to není náhražka – jako onen margarín. Není to lepší a ani horší divadlo než to většinové. Alternativu nelze automaticky spojovat ani s přehnanou intelektuálností či nesrozumitelností či provokativností. Může být i velmi jednoduchá, přímočará a jemná.

Pro mě je divadelní alternativa především prostor pro svobodu a experiment. Nebývá totiž svázaná pravidly „klasického“ divadla, často klade důraz na autorský přístup a společenskou reflexi. Je to umělecká laboratoř, ve které se hledají nové cesty, a to tematické i formální. Propojují se obory, boří se konvenční hranice žánrů. Pevně věřím, že alternativa posouvá vývoj divadla, a to samozřejmě vyžaduje dlouhou cestu plnou slepých uliček.

Nejdůležitější alternativní umělci jsou pro mě ti, kteří za dílo ručí. Nejde pouze o témata, která zpracovávají, myslím tím jejich osobní míru nezdolnosti, neohýbání hřbetu kvůli autoritám, popularitě či financím. Je to propojení života a tvorby. I proto si dovolím tvrdit, že underground neskončil – myšleno ve smyslu okrajovosti až nelegálnosti, opravdovosti a nutnosti.

Důležité je ještě upozornit, že mezi termíny alternativní a nezávislé divadlo není rovnítko, stejně jako není mezi termíny alternativní a angažované či alternativní a progresivní či alternativní a undergroundové. Termín alternativní divadlo to vše – nezávislost v širším slova smyslu, okrajovost, političnost, experimentálnost – obsahuje a jsou to jeho projevy.

A jak se tedy dělá ten festival?

Když jsem nad zadanou otázkou přemýšlela už pár dní a napadaly mě jen lakonické odpovědi jako: těžce, s láskou, celoročně, opravdu s minimem peněz, s každoročním vzrušením, došlo mi, že to bude osobní článek a nemá smysl předstírat cokoli jiného. Proto je načase začít říkat …příští vlně/next wave… méně oficiálně.

Na počátku byla pro mě – studentku divadelní vědy – Nextka zjevením. Vlastně jsem ani často pořádně nechápala, co se právě přede mnou odehrává, nedokázala jsem většinu festivalových produkcí dostatečně pochopit, zařadit, popsat. – A to jsem byla šéfredaktorkou festivalového zpravodaje Tsunami. První rok s Nextkou byl rozhodně iniciační zážitek. Ale i ty následující mě umělecké setkávání s nezařaditelnými nekonečně zajímalo. Nextka pro mě byla a je subkultura, ve které mi bylo dobře. Viděla jsem představení, která mě fascinovala svou autenticitou. A samozřejmě se nejednalo „jen“ o divadlo. Od počátku se na festivalu objevovaly koncerty, scénická čtení, projekce a především již zmíněný žánrový a druhový experiment – tedy jsem viděla Kozelkovy teatrální demonstrace, Komárkův tanec na přechodu pro chodce, vlakovou operu Agonu a Plastiků… Jednoduše jsem zažívala dva týdny divů. Nyní se každoročně snažím to dávné opojení vyvolávat, abych neustrnula a aby mi organizační nutnosti tu radost nezabily.

Příprava festivalu se totiž rozprostírá téměř do celého roku – po skončení festivalu začínáme chystat ročník další. Já na něm funguji jako dramaturgyně, producentka i produkční. Sestavuji program i rozpočet, píšu granty, jednám s umělci a prostory, diskutuju s produkcí a propagací (tím myslím dva další členy týmu, víc nás opravdu není), píšu odůvodnění pro udílení Poct (což jsou ocenění veřejně vyslovovaná v šesti kategoriích), vymýšlím motto a propagační strategie. Nechápejte to ale, milí čtenáři, jako stěžování si, spíš chci zdůraznit, že je to festival opravdu plně prožitý. I když dnes jinak než dříve.

Nextka byla a je politická, což jistě vychází z mých dramaturgických zájmů. Věřím, že divadlo může diváky upozorňovat na různé fenomény, otevírat společenské otázky a burcovat jejich fantazii. (A v duchu si doplňuji, že má moc měnit svět.) Angažovanost je jedna z prvních věcí, na kterou se zaměřuju, než projekt do programu vyberu. Je pro mě podstatné, jaké mají festivalové projekty téma a jestli se vyjadřuje k naší době, což neznamená, že to všechno musí být tak silně politické a kritické jako inscenace Miroslava Bambuška nebo Michala Háby. Stejně důležitá jsou i intimnější témata, například hledání vlastní identity, sexuality, osobní svobody, takové bývají například inscenace Jakuba Čermáka, Báry Herz, Martina Talagy, Nely Kornetové, Karola Fila. Ale nevyhýbám se ani něžné poetice experimentátora, výtvarníka, hudebníka, básníka, vzácného blázníčka Petra Nikla, který neodmyslitelně na festival patří.

V posledních letech je pro mě také podstatné neuvádět projekty pouze v divadlech. Výjimečný je v tomto oboru již zmíněný Miroslav Bambušek, který s Ewanem McLarenem uvedl na Nextce v letech 2009 až 2013 tetralogii Cesty energie v ostravském dole Michal, bubenečské čističce odpadních vod, pardubických Automatických mlýnech nebo bunkru v Drnově. Tyto site-specific projekty vyprávěly o uhlí, vodě, ropě a uranu, a také o tom, co činí lidem a z lidí. Byly špinavé, drsné a autentické. Během covidu se rozbujel fenomén divadelních procházek či performativních audiowalků, ty v programu Nextky také poměrně často najdete, protože příjemně hledají a nacházejí nové pohledy na krajinu, oživují unavené smysly, aktivizují diváka k novému uměleckému hledání. O něco dřív – v roce 2018 – Karel Kratochvíl ovšem uvedl projekt Expedice, který diváky (účastníky) vedl pražskými ulicemi po stopách samizdatu. Tato divadelní bojovka je v mém srdci dosud nepřekonaná a doufám, že se Karlův Krutý krtek opět na české scéně objeví.

Klady a zápory

Moc se mi líbí nová rubrika v nových Divadelních novinách, proto si dovolím udělit Nextce pochvalu a stížnost.

+

Mým nejsilnějším festivalovým zážitkem je cyklus Kafkovských performancí, které jsem kurátorsky uspořádala v uzavřené pokladně divadla Komedie v době covidových uzavírek, v květnu 2021. Čtyři performeři z oblasti výtvarna, multimédií, literatury, pantomimy a tance – Krusha, ka3ka3, Jana Orlová a Martin Talaga – dostali jako inspirační zdroj vybrané povídky od Franze Kafky a zadání, aby v prostoru 3 x 2,5 x 2 metry vydrželi co nejdelší dobu, nebáli se střetu veřejného a privátního a kolemjdoucím ukázali, jak se jim daří. V tyto dny jsem měla opravdu silný pocit, že Nextka má smysl a že třeba opravdu někoho zaujme, potěší, nebo třeba naštve.

–

Loni mě dost zasáhly zářijové záplavy, a to v osobní i pracovní rovině. Největším festivalovým projektem měla být inscenace Jakuba Gottwalda K Prameni. Byla to být umělecká pocta původním obyvatelům Ameriky, která se odehrávala ve čtyřech indiánských týpích. Ty se měly postavit na Štvanici, jenže přišly záplavy a nastal kolotoč přesunů, rušení a mírných depresí. Příroda podtrhla jedno z témat inscenace – namyšlenost člověka. Jeho hra na pána světa právě teď došla zaslouženého trestu. Nakonec se menší počet představení v nedokonalé podobě odehrál, ale v nás stejně zůstala směsice hořkosti a na chvíli oživené pokory. A já ten rok prohlásila, že v plenéru už fakt hrát nikdy nebudu. Jestli to tak je, zjistíte když nahlédnete do letošního programu Nextky.

Lenka Dombrovská

(text vyšel v Divadelních novinách v září 2025)