Rozhovor s Karinou Kottovou a Matějem Samcem
Sedíme v kavárně hotelu Opera, a když mi Karina Kottová, ředitelka a kurátorka Společnosti Jindřicha Chalupeckého a jedna z autorek konceptu výstavně-divadelního projektu Svět, v němž žijeme? prozradí, že prakticky na tomtéž (jen asi o pár desítek metrů vedle) místě před osmdesáti lety Chalupecký seděl a se svými přáteli dával dohromady myšlenkový základ Skupiny 42, trochu se zachvěju pocitem zodpovědnosti. Přímo naproti mně sedí Matěj Samec, dramaturg Divadla MeetFactory a druhý z trojice autorů konceptu, a co chvíli se dívá z okna. Asi na město, jestli přeci jen není v něčem podobné tomu uprostřed protektorátu…
Ve vašem site-specific výstavně-divadelním projektu vycházíte z textu Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme. Proč právě z něho?
K: Inscenace, nebo spíš performance je součástí širšího projektu o Jindřichu Chalupeckém, který Společnost Jindřicha Chalupeckého dělá ke svému třicetiletému výročí, a letos touto akcí začínáme. Je to projekt, který je hodně procesuální a vyvrcholí v roce 2022 velkou výstavou v Galerii hlavního města Prahy – Městské knihovně, v rámci níž bude taky uveden film, který z téhle inscenace natočíme. Proto jsme si řekli, že začneme nějak od začátku. Text Svět, v němž žijeme napsal Chalupecký, když mu bylo dvacet devět třicet let a bylo to jedno z jeho z prvních angažmá ve světě umění. Ten text se stal kanonickým, ale nám přišlo zajímavé právě i to, že jakkoli si teď většinou představujeme Chalupeckého jako starého pána, teoretika umění, v té době byli on a jeho druhové třicátníci s touhou nějak uchopit komplikovaný svět, ve kterém žili.
Podle anotace hledáte paralely východisek tehdejších umělců, jak o nich Chalupecký píše, s východisky umělců současných, přičemž se vám v tomto případě jeví ten text jako nadčasový. Je to tak? Je ten text platný i pro dnešní dobu?
M: Řekl bych, že ano. Byl to každopádně můj pocit v době, kdy jsme se rozhodli, že zkusíme oslovit vybrané umělce a další autory k tomu, aby na něj nějak zareagovali, aby s ním třeba i polemizovali, aby ho určitým způsobem aktualizovali nebo naopak popřeli, protože třeba pro ně zestárnul. Podle mě ten text nadčasový je. Jeho hlavní message spatřuji v tom, že smysl má to umění, které nějak umělce bolí. V tom je ta nadčasovost, i přesto, že doba je samozřejmě jiná, situace se změnila a naši současní umělci na to reagovali různě a mnohdy s ním nesouhlasí. Určitě má ale smysl se o tom textu bavit, přemýšlet o tom, co napsal, i dnes.
Osobně jádro jeho textu vidím spíš v té úvaze o městě jako žité skutečnosti umělce, který se ale města v umění vzdává, protože se ho bojí, neb se bojí své žité skutečnosti, v níž by se musel upamatovat na sebe a sebe se podle Chalupeckého bojí. Je to tak i dneska, je město pořád žitá skutečnost umělce? Pracujete s motivem města i v inscenaci?
K: Pracujeme s ním docela dost, věnujeme mu také jednu podstatnou část výhledu z okna hotelu Opera na Prahu – tady tehdy seděli v kavárně a město venku pro ně byl důležitý kontext. Zároveň se k tomu nestavíme nekriticky. V inscenaci je například moment, který popisuje, jak Chalupecký ve svých textech chce obsáhnout celý svět, ale vynechává celý zbytek světa, jiné kontinenty, venkov, jiné bytosti, než je člověk. Snažíme se dát prostor i odlišným nebo protichůdným perspektivám. Zároveň Chalupecký od umění požadoval, i vzhledem k nelehké době, v níž to psal, tedy v období protektorátu, aby bylo nějakým způsobem angažované, aby nebylo jenom estetizující, aby to město nebo cokoli dalšího, co se stane tématem, nepojímali umělci jen pro potěšení diváka. Umění má přinášet i nějaký rozpor, vnitřní i vnější boj a vytvářet skutečnost, jak píše na konci svého textu, nejen ji ilustrovat. To nám přišlo nosné. Naše kontexty jsou samozřejmě jiné, mnohem víc planetární, díky klimatické situaci i aktuální covid krizi si mnohem víc uvědomujeme provázanost všeho. Město nám asi už nestačí, nemůžeme se do něho zavřít, když z něj za pár let možná bude betonová poušť. Ale je to pro nás stále téma, musíme přemýšlet, co s ním, a to nejen ze sobecké, antropocentrické perspektivy.
Můžeme dnes mluvit o angažovaném umění? Máme ho? Jak by mělo vypadat? Jak na toto reagovali oslovení autoři?
M: Je to tedy jen můj pocit, ale myslím, že výtvarní umělci jsou a priori angažovaní. Jejich texty jsou politické, silně nebo méně silně levicově zaměřené. Všechny texty umělkyň a umělců, se kterými jsme pracovali v rámci inscenace, byly v něčem politické. Máme tam jen asi tři texty, které z toho trochu vybočují. Jednak příspěvek spisovatelky Terezy Semotamové, která k tomu přistoupila z dost osobní roviny, jednak Romana Štětiny, který pracuje spíš s určitou hravostí, jazykovou hrou, a Terezy Matějčkové, která se na to dívá filozoficky, u těch ostatních ta angažovanost je přítomná celkem zjevně.
Říkáte výtvarní umělci, ale Chalupecký ve svém textu rovnomocně pracuje jak s výtvarným uměním, tak s poezií. V seznamu autorů, které jste oslovili, jsou ale jen dvě spisovatelky, Petra Hůlová a Tereza Semotamová, které se ale poezii nevěnují. Kam vám zmizela poezie? Nebyl pro ni prostor?
M: Tohle je možná trošku naše díra, možná jsme mohli angažovat vyloženě básníka nebo básnířku. Ale třeba Roman Štětina je podle mě básník par excelence, ačkoli je to výtvarník. Hodně však pracuje se zvukem, s rozhlasovým médiem a i jeho text, jak jsem říkal, je do jisté míry poetický.
K: Při výběru výtvarných umělců jsme se snažili, aby byli buď víc angažovaní, anebo víc literární nebo poetičtí i v širokém smyslu. Adéla Součková například básnickou sbírku vydala. A jsou tam i další lidi, kteří pracují s psaným textem, protože samozřejmě ne každá umělkyně nebo umělec, které oslovíte, by měli chuť nebo schopnost tohle udělat, nějak na ten text odpovědět. Vyjadřují se prostě jinými prostředky. Takže náš výběr byl už takhle nějak zaměřený. Proto se nám tam poezie dostala skrz právě tu Adélu nebo třeba skrz teoretika umění Václava Janoščíka, který naopak citoval poezii, o které píše Chalupecký. Každopádně v inscenaci zazní dvě básně.
Jak vůbec probíhal výběr autorů? Proč právě tito a dávali jste jim nějaké mantinely, nebo zcela volnou ruku ve formě a způsobu, jak na vaši výzvu zareagovat?
K: Řekli jsme jim, ať napíší dopis jako odpověď Chalupeckému. Chápali jsme jeho text jako jakýsi manifest nebo ála dopis do budoucnosti, takže jsme je oslovili s tím, ať mu odpoví z pozice jejich současné situace. Snažili jsme se je i trochu věkově ohraničit, aby to byli víceméně ti třicátníci, aby z toho nebyla mezigenerační debata, ale svým způsobem generační výpověď. Na začátku jsme si sedli s Matějem a Tomášem Pospiszylem, který to s námi hlavně zkraje ještě konceptuálně řešil, a prostě jsme dávali dohromady jména, která by k tématu podle nás mohla mít nějaký vztah a která by Chalupeckého text mohl oslovit.
Jak jste se tedy dali dohromady právě vy tři?
M: My jsme kdysi s Karinou pracovali v MeetFactory, ona tam působila jako kurátorka, a jednou jsme spolupracovali na inscenaci O něco horší než Romeo. Chtěli jsme tehdy využít situaci v Meetu, kdy pod jednou střechou fungovalo víc dramaturgií, a udělat něco přeshraničního, co by bylo zároveň inscenace i výstava. Ta spolupráce byla fajn a dlouho jsme si slibovali, že zas něco podobného uděláme, něco takového crossover. Takže když se začalo pracovat na tom výročí, iniciovala Karina tohle naše setkání. Tomáš Pospiszyl bude potom spolukurátorem té velké výstavy v Městské knihovně. A protože se v té problematice hodně vyzná, dělá nám takový vhled do Chalupeckého, kdo to byl a co přinesl.
K: A měl ten dobrý nápad udělat inscenaci tady v hotelu. Původně jsme si mysleli, že to bude bytové divadlo, protože i to bytové setkávání bylo se Skupinou 42 hodně spojeno. Narazili jsme ale na poměrně dost technických a jiných obtíží, mj. třeba na to, jak zajistit, aby s tím vůbec lidi v domě souhlasili. Ale tím, že přišla tahle specifická situace, hotely se vyprázdnily a Tomáše napadlo to udělat v Opeře, protože oni se tady v kavárně, která už tedy není tahle kavárna kde sedíme, ale byla někde na druhé straně (Karina ukazuje do míst, kde dnes stojí recepce, pozn. red.), scházeli. Existuje dokonce úvod ke Světu, v němž žijeme, kde se píše, že v hotelu Opera zase jednou diskutovali o umění a že na základě toho pak Chalupecký napsal tenhle text. To bych třeba bez Tomáše nevěděla.
Vy dva jste tedy podepsaní pod inscenací s tím, že Tomáš do toho nezasahoval jinak než jako poradce, je to tak? Jakým způsobem tedy probíhala dramaturgie došlých textů?
M: Pokusili jsme se o organické propojení všech textů a nějak intuitivně jsme se domluvili, že bychom měli dvě herečky různých generací a jednu performerku, jakési Čechovovy tři sestry, které si stěžují, že nevědí, co si myslet o umění, že nevědí, co to je a proč by se tím měly zabývat. Ty texty mají určitou šťávu, nicméně jsou hodně intelektuální, je to hodně přes hlavu, tak jsme se pokusili vyrobit opravdu jen náznak nějaké situace mezi dvěma, resp. třemi bytostmi. Vedle toho Karina vyrobila takový pokus o manifest seskládaný z vět, které se objevují v jednotlivých textech. Je to vytržené z kontextu a dané do podoby, co by asi tak řekli dneska tehdejší umělci. Je to naše licence, ale autoři jsou připravení na to, že se s jejich texty bude zacházet volně. Časem by se ale někde měly ty jejich texty objevit samostatně, aby nezůstalo jen u tohoto znásilnění. Jinak text inscenace je tedy poskládán jenom z vět jednotlivých příspěvků. Je pravda, že řada motivů se napříč texty opakuje, hodně se třeba autoři pozastavují právě nad tím městem, technologií, automatizací, o místě ženy umělkyně v dnešní době. Jsou to momenty, které celek docela zajímavě spojují.
K: Asi jsme to opravdu trochu znásilnili, jak říká Matěj. Hodně jsme redukovali a udělali z toho víc dialogickou hru. Částečně jsme pracovali až antropologicky, když jsme si před sebe postavili ta jednotlivá témata, která Chalupecký řeší, člověk, svět, technologie… a k nim jsme přikládali částečky jednotlivých textů. Ten manifest mě bavil právě proto, jaké je to absurdum. Devět autorů, kteří by se na nějakých věcech asi shodli, ale určitě by se neshodli napsat společný manifest. A mě bavilo to vzít a být už docela hrubá, brala jsem jednu větu z toho a druhou zas z něčeho jiného, snažila jsem se, aby to na sebe nějak navazovalo a dávalo to smysl.
Co má tedy ta inscenace sdělit?
K: Myslím, že má sdělit to, že některé otázky, které tu Chalupecký řeší, jsou prostě věčné, přestože je naše realita jiná a problémy, které máme, jsou jiné, řešíme pandemii, ale zase neřešíme světovou válku, město vypadá úplně jinak, než vypadalo tehdy… Ale co zůstává a co se vším prolíná, je otázka, jestli má smysl dělat umění a má-li, tak jaké. Aby to nebyl jen únik před realitou, co od umění chceme a co potřebujeme. To jsou asi otázky, které si lidé kolem umění kladli vždycky. A v době, kdy je ještě nějaká větší krize, jako teď, si je lidé kladou ještě víc. Když vám zruší čtyři z pěti představení a do toho se bojíte, že vaše děti jednou nebudou mít přístup k pitné vodě, ale ještě pořád máte sílu jít a dělat umění, to přece něco znamená. Musíte ale hodně přemýšlet nad tím, jaké umění by to v takové situaci mělo být, aby opravdu něco přineslo, nebo snad dokonce změnilo.
Vy jste tedy podepsáni pod koncepcí, dramaturgií textů, v dostupných materiálech následuje ale už jen výčet hereček. Kdo je režíruje?
K. Taky my.
M: Jasně, ale není to nic pamětihodného. Myslím, že by se tomu fakt mělo říkat performance, roli tu hraje prostor, kontext. Například Kateřina Olivová, která tu vystoupí, je naprostý svéráz, ji prostě nejde režírovat, ona potřebuje být svobodná a fungovat sama. Je to takové zvláštní setkání divadelního a uměleckého světa a jejich principů. Snažili jsme se pracovat s lidmi, kteří dokážou být samostatní, a zkusit si, co to udělá. Režiséra jsme tentokrát nepřizvali, aby divadelní složka nedominovala.
K: Tady je asi třeba ještě doplnit, že se to představení na tomto místě odehraje jenom pětkrát a pro omezený počet diváků. Zároveň ale paralelně vytváříme film, který bude spíš samostatný tvar, není to jen dokumentace inscenace, ale ve stejné linii se ještě bude dotáčet. Pořád je to hledání konečného tvaru, protože ty světy mají dost jiné potřeby, v umělecké performanci sice občas někdo více někdo méně plánuje, ale dost často je to o tom, že dílo vznikne náhle z určité energie, v tu chvíli. Herci se zas potřebují připravit. Asi je to podobné tomu Romeovi, co jsme kdysi dělali v MeetFactory, prolínání dvou světů, které nás zajímalo už jenom z toho důvodu, že jsme tam seděli vedle sebe čtyři roky v kanceláři a koukali tomu druhému přes rameno, co tam dělá.
Co ještě může čekat člověk v následujících letech od oslav třicátého výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého?
K: Nejblíže čekáme sympozium v Brně na konci listopadu, to bude více oborově zaměřené, ale přijede tam i francouzská umělkyně žijící v Praze Julie Béna, která bude performovat zejména na téma Chalupeckého vztahu k ženám, který byl dost specifický a někdy dost problematický. Počítali jsme i s hojným mezinárodním programem, to je ale momentálně dost na vodě. Například ještě letos jsme měli uspořádat sympozium v muzeu současného umění Garáž v Moskvě, kde se měla otevřít Chalupeckého ruská linie. Chtěli jsme sledovat hlavní Chalupeckého trajektorii Paříž–Praha–Moskva, na všech těchto místech se mělo něco odehrát, a teď je otázka, jak přesně a zda vůbec to všechno bude. Všechny tyhle kontexty by každopádně měla reflektovat závěrečná výstava v GHMP, kde se objeví jak historické práce a materiály, tak – nebo možná především – jejich současné reflexe.
Ptal se Dominik Melichar