Poslední divadelní tramping
S vizemi příští vlny přecházíme Rubikon. Naposledy jsme se rozhlédli po krajině z brněnské Petra Stranensis a pak sjeli výtahem do postapokalyptického labyrintu s ekologickou fotodílnou Mladého prince No. 2 v HaDivadle. Nedělní tramping vyvrcholil 13. října instalací diorámy nazvané Krajina s bažantem, zajícem a srnkou.
Performativní procházku Divadla Setkání, která vedla Tichým údolím, reflektoval Dominik Melichar v šestém díle internetového Tsunami. Brněnská edice se konala pod titulem Petra Stranensis na Stránské skále i v jeskyni pod ní a podle účastníků obou setkání měl koncept a jeho provedení v podání Tobiáše Nevřivy, Terezy Dostálové a Olivera Schnürera podstatně jinou a zcela svébytnou atmosféru. Putování živou krajinou je reálný prožitek, který však mohou už v jeho průběhu relativizovat obavy z budoucnosti provázené více či méně vytěsňovanými pocity viny z poškozování přírody.
Obraz postapokalyptické budoucnosti ve stávajících kulisách, respektive členitých prostorách HaDivadla připravila skupina DÍLO. Součástí site-specific performance Mladý princ No. 2 byla ekologická fotodílna Jana Motala. V reflexi z Mladého prince No. 1, jenž byl uveden v pražském divadle Komedie, zmiňuje Veronika Holečková inspiraci Exupéryho Malým princem (Tsunami 5). S aluzemi na toto dílo se pracovalo i v brněnském pokračování. Mně osobně připomínala postava ztvárněná hercem Jakubem Jelínkem hrdinu existenciálních westernů. U pokladny jsme s ním nastoupili do výtahu a v nastalé tmě vyslechli krátký prolog o mizejícím světě, z něhož se kromě fauny a flóry vytrácejí i slovenští divadelníci. V parafrázi na Exupéryho věnování se tak propojila environmentální filozofie s odkazem na potlačování slovenské nezávislé kultury a v širším kontextu se zánikem divadel, galerií a kin jako takových. V HaDivadle byly zastoupeny všechny tři typy kulturních zařízení.
Historicko-politických vlivů se v krátké přednášce o analogové a digitální fotografii a filmu dotkl také autor a koordinátor fotodílny Jan Motal. U šaten nás pozval do funkční minilaboratoře vybavené vzorky a materiály, vztahujícími se k tématu. Tím byla biologicky odbouratelná fototvorba s využitím expozičních vlastností rostlin. Bylo vzrušující oživovat přirozené chemické procesy jako alchymisté a sledovat, jak kompozice z listů a snítek, máčených v roztoku z vody, sody a vitamínu C, vyvstávají na fotopapírech. Nebo jak spoluúčastník Ivan Buraj nahrazuje efekt „švenkování“ stopou tekutiny. Naše schnoucí výtvory utvořily v koutě šatny malou galerii. Fytogramy ovšem nenahradí klasickou fotografii, takže jsme obdrželi tipy na maximální recyklaci materiálů. Podrobné informace najdou zájemci v článku Jana Motala v Tsunami 3 (ke stažení ve formátu pdf zde: https://nextwave.cz/wp-content/uploads/2024/10/Next-Wave-Tsunami3-na-web.pdf )
Otázka udržitelnosti a toxicity technologizované umělecké tvorby se promítla do navazujícího scénického výstupu. Pod postranním schodištěm v jiné části podzemního labyrintu bivakoval Jakub Jelínek. Zálesák s duší filozofa vedl monologický rozhovor. Snad s Bohem, snad s kreativním duchem nebo duchem zesnulého umělce, protože se dotyčného ptal, zda má kytaru, a jedním dechem dodal, že jen umělci přežijí bez jídla. Úkryt, ve kterém hledali bezpečí před apokalypsou stíhaným světem a lidskými hyenami, měl romantizující charakter zašlých novověkých kultur. Samet, kožešiny a mohutné svícny, které snad našel v zavřeném divadle, kontrastovaly s poslední masovou konzervou, ohřívanou na příručním plynovém vařiči z jakéhosi hobby marketu. Blednoucí vzpomínky prezentoval Motalův černobílý experimentální snímek, odkazující k začátkům umělecké kinematografie, promítaný z ruční promítačky na osmimilimetrové filmy. Záběry brownfields, příměstské džungle a nedosažitelného letícího letadla, prolínačky a animované škrtance… A mezitím Jelínek jako ztroskotanec bez cíle a současně němý glosátor proměn. Také on je vymírající druh – ať už jako Exupéry, nebo jako jeho princ. Projekci doprovázely písně od Cermaque s folkovým apelem. Mimo jiné o tom, že denně zmizí na dvě stě druhů zvířat a rostlin. Tvůrci až sebemrskačsky přiznali podíl postmoderního umění na současném stavu planety. Za závěrečným výstupem jsme se vrátili zpět do šatny. Na pozadí prázdných věšáků se osiřelý princ, poslední článek rodu, propadl do temné nicoty.
Nicota se rozprostírala v podzemním foyeru u baru, kde se svědomí tišilo tekutou anestézií. Nicméně s mírně ironickým nadhledem Jana Mocka se výčitkám čelilo lépe. Finále 31. ročníku festivalu …příští vlna/next wave… se konalo v hlavním sále a zcela v duchu divadelního trampingu. Podle myšlenkových vzorců z konce 20. století by název Krajina s bažantem, zajícem a srnkou mohl evokovat kýčovité olejomalby s mysliveckou tématikou nebo fototapety s krajinnými motivy. Mockova inscenace se k simulaci krajiny vztahuje s nostalgičností, která je odrazovým můstkem k ekokritickému konceptu. Umím si představit, že kontrast mezi křehkostí a houževnatostí, zmiňovaný v anotaci, je pohyblivá veličina a performeři Robin Seidl, Arseniy Mikhaylov a Tomáš Janypka reagují na individuální energii hlediště. V HaDivadle se jelo po zmíněné ironické lince a o to silnější byl katarzní moment – scénování trampského posezení.
Technicky náročná nonverbální performance se odehrává v rytmu hudební smyčky. Text písně k depresivní kytarové skladbě Matouše Hekela o kruté lhostejnosti nebes, beznaději a nedobrovolném sociálním vyloučení akcentují drobné gagy tří Sisyfů. Novodobého trubadúra, teplákového street boye a umírněného lumbersexuála. Trojice střídavě performuje pantomimickou hru na kytaru a v pomalém tempu staví diorámu výše zmíněné krajiny. Se stoickým klidem a mírně groteskním úsilím přinášejí herci na scénu polystyrénové balvany různých velikostí a umělé rostliny. Přestavují je s perfekcionismem aranžérů a se zaujatostí kutilů dotvářejí scénickou kompozici k dokonalosti. Hraje se tu na syntetické přírodní živly a imitaci mužství, na pastorální alpskou romantiku, odpovídající obrazu vysokohorské scenérie na plachtě zadní kulisy. Snad i ty zvířecí vycpaniny jako by ožily, když se rozhoří ohýnek. Klamná iluze autenticity zůstane iluzí a rozpadne se – stejně jako každá snaha nahradit reálné prostředí s jeho přírodními zákonitostmi syntetickou náhražkou.
Veronika Boušová
