Brněnský festivalový víkend začal v HaDivadle hravě poetickým programem. Výtvarník a performer Petr Nikl připravil ve spolupráci s Martinem Kyšperským a dalšími hudebníky performanci s názvem Prchavé hadí partitury. Ještě předtím uvedli Antonie Rašilovová a Jan Froněk (Kolektiv TMEL) loutkovou pohádkou Neboj, Houbo, o které jsme psali v reportáži z pražské části Nextky (Tsunami No. V).
Z mého pohledu byla pohádka Neboj, Houbo předehrou k večernímu představení. Dotkla se tajemství mycelia i otázky nevyhnutelnosti osudu s hravou – a pro nás dospělé mírně psychedelickou – poetikou. Takto naladěni jsme se mohli ponořit do imaginárního vesmíru hračičky Petra Nikla. Umělce spojeného s festivalem od 90. let a autora zrcadlových masek, které se předávají oceněným umělcům v rámci udělování Poct festivalu.
Prchavé hadí partitury se hrály podle tradičních niklovských not, respektive schématu. Černou scénu rámovaly roztodivné rekvizity a po obou stranách byli umístěni hudebníci. Vedle Martina Kyšperského se na kakofonii ruchů, tónů, dutém klapotu a více či méně disharmonických linkách podíleli bubeník Aleš Pirgl a Martin Janíček, hráč na originální nástroje a udělátka. Výtvarně-hudební performance se pohybovala od řádu k chaosu, ze kterého v rytmizovaném časoprostoru povstával nový řád. Petr Nikl vstoupil na scénu v kostýmu kubistické loutky, jakéhosi mechanického panáka s teleskopem namísto hlavy. Z něj vypustil první herní kouli a v nigredu spustil zdánlivě samohybný systém utváření nového vesmíru. Herní prostor osahal a vymezil v geometrických světelných úhlech, které házela na stěny pojízdná baterka. Po tomhle stvořitelském aktu už do něj vstoupil ve svém tradičním tělovém kostýmu přerostlého batolete s věčně padajícími punčocháči. Pomocí dvou kreslících tyčí obtáhl na podlahu svůj stín v andělském tvaru a zapouzdřil ho do hadích kliček. Etnický motiv ve stylu prehistorických jeskynních kreseb se zároveň podobal buňce pod mikroskopem. Stvoření fiktivního světa dokončil posypem podlahy dětskou krupicí.
Proudy krupice v bodovém světle byla meditativní fáze, podbarvená nesourodými zvuky rodícího se vesmíru. Trvala právě tak dlouho, aby ji divák snesl. V timingu nových impulsů je Nikl mistr. Divák v jakémsi tichém transu jen čeká, čím ho ta zvídavá larví bytost a zároveň boschovsky děsivý Pán mechanických hraček překvapí. Jsou tu věci očekávatelné, jako proslulí robotičtí brouci a vysavače, kinetické koule pohybující se po nevypočitatelných drahách nebo zmítající se Kolumbovo vejce. A samozřejmě elektrický kartáček na zuby, opisující na zemi dokonalou kružnici. Pak jsou tu momenty zdánlivě spontánní a gagy, jako ten s gumovými prasátky. Na ně Nikl jen tak mimochodem vypíská krátkou melodii. Jako dítě, které si najednou všimne potenciálu hračky, a jakmile se o něm přesvědčí, přestane ho zajímat.
Udržení celistvosti ve zdánlivě impulzivním jednání a schopnost vyvolat zdání nahodilosti je pozadí, na kterém se skládají a rozpadají struktury. Scéna HaDivadla umožnila Niklovi rozšířit prostorové dimenze do hloubky i výšky. V jednu chvíli stanul v šerosvitu na konci tunelu, pak se zase objevil nad jevištěm jako rybář a obkroužil hemžení robotické populace na krupicovém sněhu okřídlenou koulí. Do scénických obrazů se obtiskoval styl jeho jemné fantazijních grafiky, boschovské motivy i Bůh-architekt Williama Blakea. Stále se opisovaly nějaké oběžnice, stále se něco záměrně vychylovalo z dráhy a přestavovalo. V maximálním rozpětí hravosti ducha se fokusovalo na úrovni nanotechnologií. Mezi to zazněly zcela spontánně dvě písně, ze kterých jsem znala Dogátka, pro která se tu stavěla doupátka. Na závěr, kdy stále sílící kakofonie zvuků nabyla operní opulentnosti a celý ten svět tepal, se jeho stvořitel zjevil v obrovské svítící skřítkovské čepici a tímto tykadlem se v mírných úklonách dotýkal diváků. Laskavý humor a magičnost doteků pak shodila svita bizarních panenek s diktafony namísto těl. Ukřičené ječící diváctvo. Těžko rozeznat, zda nekriticky nadšené, nebo rozhořčené. Záleží na tom, jak si ho kdo naprogramuje.
Veronika Boušová
