Pocty, kniha, legendy
Třetí festivalový večer, třicátý ročník …příští vlny/next wave… a dvacáté vyslovení Poct významným osobnostem a počinům alternativní a nezávislé kulturní scény. Den oslav a bilancování začal za přítomnosti žijících i rodících se legend odpoledním Časem na úklid performerky ka3ka3 před pokladnou divadla Komedie a pokračoval Fyzickým básnictvím Petra Váši ve foyer. Následoval křest knihy Tváře alternativy a poté v divadelním sále slavnostní vyhlašování poctěných v imaginativním Labyrintu pocitů z Poct Jana Komárka.
Dříve než se rozvine pomyslný červený koberec, mělo by se zamést. Vizuální umělkyně a performerka ka3ka3 se vrátila do divadelní pokladny a připomněla posedlost sterilitou v době covidové pandemie na jaře 2021, kdy za skleněnou stěnou vystoupila v mimořádné kafkovské edici Nextky. Výlohu někdejší samotky nyní zakrylo projekční plátno s videozáznamem performance, ve které se dvě anonymní subtilní ženská těla proměnila v mopy. Dredovité hlavy se opakovaně nořily do kýble s vodou a s masochistickou obsesí leštily nablýskanou podlahu. Degradace rusalky na úklidové náčiní je reálný pocit každé ženy pečující o domácnost. Nicméně Čas na úklid nabídl i live formu hygienického rituálu s nehygienickým ponorem do špíny světa. Stejně jako v dávných dobách, kdy ženy omývaly mužské nohy svými vlasy, se ka3ka3 osobně pustila do očisty veřejného prostoru. Jako mučednice s hlavou a rukama vsazenýma do klády alias hlavy velkého smetáku se po kolenou a s otrockou pečlivostí pohybovala pasáží. Když nakonec zmizela, objevila se v kavárně jako aluminiová modelka ve futuristických šatech.
Všestranný umělec a první český fyzický básník Petr Váša vystupoval na festivalu v průběhu jeho existence několikrát a napsal pro něj také punkovou operu. Představení Fyzické básnictví – Od dávných začátků po žhavou současnost mapuje jeho dosavadní tvorbu, takže na programu byly oblíbené „vypalovačky“, charakterizující různé tvůrčí etapy. Metronomicky odtikávající Chrono numero, eko-psychologická sonda Lišák je lišák, svébytný afro-biblický folk David, dudácký obkročák Loch ness question, pohádkově poetická a podmanivě erotická Dlouhá, široká, bystrozraká, rokenrol Mladej umí bejt každej nebo punková Svlíkni si bundu. A samozřejmě Jindřichy proklínaný Návrat plavce Jindřicha. Jazykový šamanismus od volného verše po Vášovu zvukomalebnou „translatinu“ je pochopitelně ideální sledovat v autorské produkci, kdy se básníkovo tělo stává živým nástrojem zvukové a pohybové architektury. Zdánlivě primitivní exprese ve slovních hříčkách vychází z komplexních znalostí tématu, které performer košatí kolem výchozího hesla. Pozorovat přitom jeho grimasy afrických masek, rituální gesta a akustické efekty vycházející z fyzické dispozice je prostě zážitek. Důkazem budiž reakce dětské drobotiny v publiku, která se občas přidávala výkřiky a bubnováním.
Jinak by ale Vášovo vystoupení mohlo nést podtitul „Legenda legendám“, protože ve foyer se scházeli první VIP hosté, osobnosti reflektované v publikaci Tváře alternativy. Od vydání antologie alternativy, okraje a undergroundu v českém divadle 90. let zakladatelů Nextky Jana Dvořáka a Vladimíra Hulce je to v rámci festivalu asi nejobsáhlejší publikace. Křest Tváří alternativy uvedla několika slovy její editorka a ředitelka Nextky Lenka Dombrovská za asistence dalších přítomných autorů s tím, že polít novotou vonící krásnou knihu šampaňským se jim příčí. Ale protože se jiná varianta nenašla, nakonec jeden perlivý shot na obálce s grafickou podobou masky od Petra Nikla přece jen zlehka zašuměl. Po přípitku už se pokračovalo do sálu k vyslovování Poct a rozdávání masek zrcadlových.
Za dvacet let, co se Pocty vyslovují a oceněným se předává zmíněný artefakt, měl performativně-hudební večer různé podoby. Obvykle více či méně provokativní či punkové. Včerejší iluzionistický Labyrint pocitů z Poct mistra vizuálně-hudební psychedelie Jana Komárka se dosavadní historii ceremoniálů zcela vymyká. Světelný designér, režisér a všestranný divadelník rozvinul formát artistního projektu Cinema Préparé, který byl na festivalovém programu před rokem. Vychází z principu němého filmu, kdy promítání doprovází živá hudba – s tím rozdílem, že se promítá na řadu průsvitných opon. Vzniká tak prostorový obraz, který při sebemenším závanu vzduchu ožívá duchy a fantomovými stíny. Přenesení technicky náročného projektu na jeviště Komedie se neobešlo bez problémů, ale ty se pod Komárkovým empatickým, meditativně uvolněným vedením rozplynuly v magii konceptu. Ve filmových smyčkách a zrcadlových střizích se proplouvalo časoprostorem i pomyslnými třiceti lety, vizualizovaly se pocity a trendy. Cestou od prvních zakladatelských krůčků po současnost a daleko za ni do budoucnosti provázela publikum hudební sóla.
Malý houslista Benjamin Knop představoval ještě syrový učednický start. Cyril Kaplan (elektronické bicí) nebo houslistka Anna Romanovská jako by komentovali novátorské postupy a kontroverzní překračování hranic. Nástroje skučely, kvílely, bubnovalo se na struny a v bubnech tloukla andělská křídla. Mezi závoji se potkaly legendy undergroundu odlišných žánrů. Výkřiky saxofonu a básnění Václava Brabence se prolnulo s produkcí legendárního harmonikáře Pepíčka Čečila. Mezi ně se vpletli zástupci Talentu roku Musaši Entertainment Company, poctění za oživování tradice jarmarečního divadla a loutkařiny. Dále účinkovali Jiří Rotbauer (klávesy, elektronika), Míra Motlík (kytara), Zdeněk Závodný (basklarinet), Rainer Wiens (kalimby). Vše pochopitelně směřovalo k vyhlašování Poct, které předávala performerka Andrea Miltnerová ve futuristickém kostýmu.
Jakub Gottwald, tvůrce Projektu roku, vyslovil naději, že v uvádění exteriérové inscenace K prameni bude moci se svými spolupracovníky pokračovat. Jiří Fiedor přijal Poctu za publikační čin roku VOKNO 1–5 (6) z nakladatelství Pulchra a dedikoval ji všem, kteří historicky VOKNO připravovali od 70. let. Zástupce vedení Valdštejnského imaginária na okraji Jičína potěšil rozhled poroty, která zaznamenala činnost jejich neziskové organizace a vyhlásila ji Producentským počinem roku. Osobnost roku Barbara Herz upozornila na možnost umělců zviditelňovat závažné kauzy a témata ve veřejném prostoru. „Jsem hrozně ráda, že každá inscenace, na které pracuji, mě proměňuje jako člověka totálně a bylo by skvělé, kdyby neproměňovala jenom mě,“ řekla režisérka a tvůrkyně dokumentárně-činoherních inscenací. Ta nejnovější otevírá na základě autentických výpovědí kauzu legalizace konopí a odsouzeného adiktologa Dušana Dvořáka. Vrcholem bylo vyslovení Pocty Živoucímu pokladu Janu Číhalovi, zakladateli ostravského Bílého divadla. Na jeviště přijel z potemnělého zákulisí v záři textu laudatia jeho autor Vladimír Hulec v Číhalově divadelním kostýmu lyžaře, tedy nahý. Inu, nazí jsme přišli na svět…
Jan Komárek svým pojetím večera ukázal, že česká alternativní a nezávislá scéna má své bohaté kořeny a kontinuitu. Vtiskl jí podobu rozpínavého vesmíru bez konce a můžeme jen doufat, že festival … příští vlna/next wave… bude mít stejně „dlouhého“ trvání.
Veronika Boušová
