Páteční program byl skutečně tvarově i žánrově pestrý. Čítal panelovou diskuzi, meditativní instalaci i politicky zaměřenou divadelní inscenaci. Vezmu to tedy popořadě.
Je třeba na úvod přiznat, že moje znalosti undergroundu nijak nepřesahují obecné povědomí o tomto fenoménu. Rozhodně tak nejsem schopna nijak fundovaně posoudit, nakolik zaznělo něco převratně objevného nebo nakolik se jednalo spíše o shrnutí dosavadních poznatků. Debata byla rozdělena na dvě části, z nichž (z mého pohledu bohužel) ta delší se věnovala undergroundu v Československu před rokem 1989 a druhá pak debatě o tom, zda existuje a co to je underground dnes. Moderující Dominik Melichar pokládal otázky dvěma panelistům (Martin Machovec, Jan Motal) a jedné panelistce (Zdislava Melicharová Ryantová), kteří měli svá pole působnosti rozděleny přibližně následovně: literatura, hudba, výtvarné umění.
Podobně jako je tomu v divadelním názvosloví, tak i při zkoumání v těchto odvětvích panuje značná termínová libovůle. Diskutující tak průběžně objasnili svoje postoje k nejrůznějším termínům, jako je underground, alternativní, antisystémový, neoficiální, mainstream, zábava, kultura a další.
Problémem alternativy, na níž je celý festival …příští vlna/next wave… zaměřen, je její opozičnost. Alternativa se vždy vůči něčemu vymezuje a každý může to něco definovat jinak. Nic není alternativní samo o sobě. Underground se v československém prostředí typicky vymezoval vůči tehdejšímu režimu. Což svádí k tvrzení, že po roce 1989 již žádný underground neexistuje. S čímž ostatně většina panelistů souhlasila. Zajímavě se však vymezil Jan Motal, když napadl vlastně i mou zavedenou a pomýlenou představu, že kdyby dnes underground existoval, věděli bychom o něm. Jenže tak to vůbec být nemusí. Underground bude ze své podstaty mimo systém a může se tak stát, že bude nejen mimo zřetel většinové společnosti, ale nedostane se ani do hledáčku odborníků a vědců. Underground mohou reprezentovat lidé tvořící v rámci malé komunity nebo také zcela sami pro sebe bez nutnosti se nijak organizovat nebo veřejně prezentovat. Měla-li bych z debaty přednést nějaké přehledné rozuzlení, asi nejsrozumitelnější pojmové rozdělení mi přišlo to Motalovo: představme si osu, na níž jsou dva fenomény, které se vzájemně ovlivňují a potřebují. Underground a Mainstream. Vše mezi tím je alternativa. Za ještě klíčovější ale považuji sdělení, že pád režimu rozhodně nebyl v našich končinách všespásný. Máme svobodu a není potřeba se vymezovat vůči totalitě, ovšem jak podotkl Martin Machovec, i svobodu je třeba opečovávat a dále ji kultivovat, a stejně tak se i kultura musí neustále dále rozvíjet, ať už to znamená bránit se vůči konzumu nebo prostě stagnaci. A k tomu jí dopomáhá právě alternativní umění i underground. Zároveň je i dnes oficiální kultura součástí určitého systému, který jsme si navykli brát jako jediný možný, svobodný či přirozený. Underground tak může být osvěžujícím připomenutím toho, že ač jsou neviditelnější, stále existují struktury, proti kterým je možné vzdorovat nebo usilovat o jejich změnu.
Diskutující Jan Motal je rovněž autorem audiovizuální instalace Kabinet přátelství a naděje. Jedná se o stan, v němž je prostor právě pro jednu osobu, který je zvenčí polepen nejrůznějšími novinovými titulky o krizích posledních let. Před tímto zlým vnějším světem pak tento stan, potažmo kabinet, nabízí azyl. Za citací autorů, jakými (dle anotace) jsou Gustav Landauer, Otokar Březina, Georgij Ivanovič Čulkov nebo Walt Whitman, vystavuje Jan Motal komentář nabádající návštěvníka k útěku k sobě samému, samotnému. Soudržnost se světem je zde chápána nikoliv jako solidarita s ostatními a komunikace, ale naopak izolace a vcítění se do vlastní návaznosti na dávno minulé. K tomu odkazují i motivy na textilní výzdobě stanu v podobě různých vyhynulých organismů, které už známe třeba jen jako zkameněliny. Koncept zcela jistě zajímavý a v dnešní době více než pochopitelný, výsledné provedení podobných akcí je ale vždy rozpačité. Možná je to pouze můj problém, nedokázat na dílo plně přistoupit, ale zkrátka se neumím zbavit té pachuti umělosti celku, kdy máte na svůj meditativní zážitek přesně vymezený čas a někdo vás vlastně docela násilně směřuje k poznání, kterého máte dojít. Obzvláště je-li použito pouze slovo, navíc odlidštěně znějící z reproduktoru, a chybí výraznější zážitek pro jiné smysly než jen sluch (pravda, vedle židle byla miska s jahodami, ale neodvážila jsem se ochutnat), nemá toto zastavení dostatečnou působivost. V mém případě mají větší šanci na úspěšnost projekty, které racionální (třeba i rádoby duchovní) sdělení spojují i se silným emocionálním nebo smyslovým zážitkem anebo naopak onomu racionálnímu sdělení nepodsouvají žádné uměl(eck)é kudrlinky.
Završením pátečního festivalového dne byla inscenace Ponížení a krvelační slovenské skupiny Uhol_92. Bez přehánění šlo o živou, upřímnou, a přesto sofistikovanou a politicky aktuální generační zpověď. Tvůrci v návaznosti na brilantní Zweigův esejisticko-historický román Svědomí proti násilí vystavěli metakomentář na totalizující tendence ve východní Evropě. Počínali si formou zběsilé koláže, kdy částečně prezentují Zweigovo dílo a usazují jej do dobových souvislostí jeho vzniku, které tak přirozeně navazují kontakt a srovnání s dneškem, částečně vyprávěli formou vlastní kvaziautentické výpovědi z pozice mladých lidí ve světě, kde jsou všechna místa již obsazena zasloužilými starci. Kde v moři neomezených možností chybí právě ta jedna konkrétní jednoduchá přímá cesta. Částečně demonstrovali nesmyslnost a útlak teokratické společnosti, přičemž tato pasáž působila anachronickým a až doslovným či zjednodušujícím dojmem, než se jí dostalo trefného usazení do soudobého kontextu, když zazněla fakta o tom, jak se božím řádem (v českém kontextu pak typicky tradicí) ohánějí nejrůznější konzervativci a populisté, aby ospravedlnili své často diskriminační počínání. Celou tuto explozivní směs pak doplňovala živá elektronická hudba a kostýmy laděné do aktuální módy s divadelně přehnanou extravagancí v podobě výrazného líčení či netradičními střihy a průstřihy. Hudba a pečlivé, a přitom strhující choreografie nebyly jen vnějším znakem, pomocí něhož by se viděné dalo jednoduše přilepit k současné generaci mladých dospělých i dospívajících. Byly inherentním dramatickým prvkem celku, když posilovaly nebo posouvaly vyřčená (či velmi dobře zazpívaná) sdělení.
Určitě by se Poníženým a krvelačným dala vytknout dramaturgická i výrazová roztržitost a nesourodost nebo příliš kolísající dynamika, ale domnívám se, že ona neučesanost je statementem drzosti a energického vyjádření tvůrců.
Už dlouho jsem s divadlem takhle nesouzněla.
Veronika Švecová
