V neděli se konečně zase výletovalo. Po čtvrteční večerní cestě do Obděnic patřil tentokrát divadelnímu procházení téměř celý den. Soubor Divadlo Setkání připravil pro pražskou část festivalu performativní výpravu Valle Silentium do Tichého údolí spojujícího Roztoky u Prahy a Únětice. Tichým průvodcem mé skupiny, jež od roztockého nádraží vyrazila v 15:30, byl Tobiáš Nevřiva obtěžkán mocně naloženou plátěnou taškou a chrastítkem z hromady šnečích ulit. Jako novodobý šaman s bejzbolkou na hlavě nás nejprve dovedl k trubce v zemi, z níž nám dívčí hlas oznámil, že máme být po cestě tiše a vnímat zvuky okolí. Načež jsme opustili město a vstoupili lesa. Vnímat okolní zvuky přes neustálý chřestot ulit byl docela oříšek, ale když jsme hned zkraje každý obdrželi lopuchový list s dírami na oči, který jsme jako škrabošku měli mít stále na obličeji, už nebylo tak těžké rozpustit lidství v krajině a stát se její součástí.
Asi čtyřkilometrová cesta byla rozdělena do dvou částí. V té první čekalo výletníky několik zastavení, kde bylo třeba využít dalekohledů ke zhlédnutí nainstalovaných panenek Barbie s elfíma ušima a vzkazem. Zprvu měly vzkazy imperativní podobu (třeba, parafrázuji, „při každém přeletu letadla si představte dovolenou, kterou neuskutečníte“ nebo „vložte trny do pneumatiky zahradního traktoru“ apod.). Vypadalo to, že cesta bude mít podobu bojovky. Časem ale texty výrazně přitvrdily v ekokritické rovině (třeba, opět parafrázuji, „shodila jsem svůj kabriolet z útesu a pořídila si pegase“ nebo „kosí návod na repelent z odhozených cigaretových nedopalků“ apod.) a ta se stala určujícím motivem všech následujících situací v druhé části. Ať už šlo o průvodcem přečtený manifest-vysvětlení projektu nad krajícem s česnáčkovým pestem, setkání s personifikovanou matkou přírodou (Tereza Dostálová) či její tragické setkání s člověkem (Oliver Schnürer) a jeho způsoby hospodaření s krajinou.
Pokud se cesta doposud nesla ve víceméně příjemném lyrickém rozpoložení, toto střetnutí vneslo do procházky i čistě divadelní scénu. Sice ji výrazně oživilo, ale na druhou stranuji obdařilo notnou dávku doslovnosti, která na diváka nekladla moc velké nároky a výrazně oslabila hloubku sdělení celku. Stejně tak situace se zmiňovaným manifestem. Proč Tobiáš Nevřiva, který jinak za dvě a půl hodiny promluví sotva pár slov, četl text z mobilu přilepeného ke kůře, a nedeklamoval jej spatra, je těžko obhajitelnou záhadou. Navzdory těmto detailům se ale jedna věc přece jen tvůrcům povedla – v manifestu se mluvilo o pokusu o znovuzakouzlení krajiny. Kdo chtěl a přistoupil na hru s lopuchem, posloucháním okolí, kdo se rozhlížel jinak než při obyčejné procházce, ten se aspoň na chvíli do krajiny zakouzlil.
Jenže panta rhei! Tedy, všechno plyne. Hlavně řeka a s ní plyne i nymfa, celá špinavá. Jako svět. Svět je taky špinavej… a tak by možná stálo za to se pokusit ho trochu očistit. I když nejsme zrovna pobožný národ, co to takhle zkusit modlitbičkou s místním patriarchou? Možnost jsme dostali na štvanickém koupališti Baden-Baden v rámci překvapivé a velmi alternativní performance Nymfa a Patriarcha Jany Orlové a Vladimíra Havlíka. Komorní jednohubky, v níž se paralelně odehrávají zdánlivě nesouvisející akty – půvabná Nymfa (Jana Orlová) se noří do vod divoké a ledové Vltavy -vod plné špíny života, kterou následně máčí i Patriarchu (Vladimír Havlík). Ten mezitím s publikem provádí očistný rituál v podobě netradiční modlitby, která směřuje spíše než k Bohu k zemi samotné. V anglickém jazyce promlouvá k nebesům o globálním oteplováním a spadne až k pudům lidskosti, kdy začne vykládat o svém přirození, o tom, jak touží po penězích, a konfrontuje tak část ze smrtelných hříchů. Snad jde o akt kání, snad o konfrontaci lidských, nepřímo oslovených vášní. V každém případě působí dílo jako náboženská a velmi syrová touha o očistu duše v době svírané klimatickými změnami. Ve snaze aktivně zapojit publikum do oné urputné snahy o vyslyšení jsou přítomní přiměni svírat kostky ledu, aby tak pocítili drobnou bolest stejně jako Nymfa a jako Patriot, s nimiž toužíme po lepším zítřku.
Koho ruce moc studily, mohl se jít ohřát k Vile. Zde už se čile přikládalo do mohutného ohně, který se měl po zbytek večera stát stěžejní rekvizitou posledního dílku dnešního trampského programu. Postaralo se o něj Divadlo LETÍ. Pro festival připravilo trampský speciál svých tradičních Večeří s novou hrou. Tentokrát šlo rovnou o hry čtyři, resp. jejich úryvky či ochutnávky, chcete-li. Byl to pestrý výběr zahrnující kar k smrti Boha, horor z dětského tábora, maňáskovou „psychokiller“ grotesku a blues posledního bílého heterosexuálního muže. Prokládáno pak bohatou večeří sestávající z campink salátu, opékání špekáčků a marschmallownů.
Všechny hry, resp. jejich realizace měly jedno podstatné společné – ve všech exceloval Petr Uhlík. Nebojme se klišé – byl to koncert Petra Uhlíka. Přesvědčivě uhrál docela těžkou roli odkvetlého lyrického básníka organizujícího setkání starých přátel po smrti jejich kamaráda, jemuž se říkalo Bůh (Anna Saavedra: A svět je bez Boha). Dokonalý komediální potenciál objevil v roli malého kluka přesvědčujícího kamarádku (Karolína Knězů) na táboře, že viděl ufo (zatímco ona ho přesvědčuje, že je upírka) (Marie Nováková: Nekecej). Ve stejné poloze se ocitl i v následující maňáskové grotesce o kolektivním sebevyvraždění sedmi trpaslíků (Vít Peřina: 4, 5, 6).
Pokud v táborovém „akta x“ hororu představil netušené možnosti svých grimas, schován za plentu při vedení špalíkových maňásků – trpaslíků byl, stejně jako Diana Toniková a Vladimír Pokorný, odkázán jen na svůj hlas. Což však jeho interpreatci na komice neubralo. A v závěru v monodramatu Davida Košťáka Poslední mohykán svůj celovečerní výkon zpečetil. Coby rádoby drsňák deklamující za nepřetržitého kytarového doprovodu Vladimíra Pokorného dějiny úpadku heterosexuálních mužů si dokázal podmanit obecenstvo s takovou silou a energií, že s ním ochotně zpívalo refrén „správnej chlap / se ničeho nebojí“, burácelo smíchy či bez dechu sledovalo jeho prakticky plynulou kanonádu slov. Zaškobrtl-li, organicky to vložil do replik, vtipně okomentoval a pokračoval. Kdyby tento text mohl mít titul jiný než festivalový, byl by to: Velká uhlíková stopa.
Dominik Melichar a Veronika Holečková
