Festival se ve své polovině tradičně, na dva dny, přesunul do prostor divadla Komedie. Vrcholem tohoto dvoudenní bude bezpochyby sobotní udílení Poct v režii kriticky-uměleckého uskupení Dílo, které je na mapě české kultury nové. Nicméně začínáme pátkem a s ním do programu vstupuje premiéra sociálně laděného počinu Parsifalové Apoleny Vanišové a Jana Bárty (pod značkou Rekultur). Dále dystopická vize budoucnosti vystavěná na krizi pandemie covid-19 slovenského Divadla Offline Ti druzí. A konečně poloimprovizovaný jazzový koncert skupiny Pudlax.
Apolena Vanišová dosud ve svých režiích přistupovala k sociálním tématům spíše skrze již napsané dramatické texty. V projektu Parsifalové opustila komfortní zónu distance mezi inscenátorkou a zpracovávanou látkou a vstoupila do docela riskantních vod přímého kontaktu s lidmi ve složitých životních situacích. Konkrétně s chlapci ve výkonu ústavní výchovy – lidově řečeno v pasťácích. Divadelní instalaci, která z této interakce vznikla, nazvala Parsifalové prostě proto, že si oni mladí muži jako téma společné práce legendu o mladíkovi, který se stane králem svatého Grálu, sami vybrali. Těžko soudit motivace výběru, nicméně souvislosti mezi chlapci na okraji společnosti a mládencem zkoušeným mnoha ústrky, než se stane králem jednoho z nejsvatějších objektů křesťanské víry, jsou překvapivě srozumitelné. Oni chlapci ve svém životě zažili tolik dramatických situací, že hrdinský epos, který vynese podobně zkoušenému muži nejvyšší postavení, jaké je jen možné, je pochopitelným vzorem. Proč jím není nějaká marvelovská legenda, je jen otázkou, která klidně může nad tímto textem viset jako boomerovské povytočení obočí nad mezigeneračním neporozuměním.
Práce nad parsifalovským tématem s mládenci z pasťáku vyústila v instalaci v části pokladny divadla Komedie. Vévodí jí stůl s tabletem a monitorem, uniknout by však divákovi neměly ani detaily, jako je herní joystick nebo nefunkční mobil. Na tabletu Pavel Neškudla čte citlivě, empaticky, ale zároveň živě, přesvědčivě příběhy jednotlivých chlapců a na monitoru se živě promítá záběr z identické situace v Kutné Hoře. V době mé přítomnosti byla na monitoru snímána maminka s malým dítětem. Taky musela sledovat Neškudlu interpretujícího těžko uvěřitelné příběhy chlapců z nefunkčních rodin, jak se protloukají ústavní výchovou, neperspektivním vzděláváním, vykrádačkami, závislostmi atd. Bylo cosi symbolického v tom, kdy maminka místnost s Neškudlou opustila a dlouho čekala venku s dítětem v náručí na ulici. S dítětem odkázaným na to, jak s ním rodič naloží…
Poměrně deprimující náladu příliš nezlepšila ani následující slovenská inscenace Divadla Offline a Michalely Zakuťanské Ti druzí. Dystopická vize budoucnosti v režii Jozefa Vlka, vystavěná na zkušenosti s pandemií covid-19, korporátním ptydepe, biblických motivech a řeckých bájích, vlastně spíše jen vytvořila pozoruhodně funkční rámec reálným situacím dysfunkčních rodin z předchozí instalace. Zprvu dvě protichůdné postavy, muž (Kamil Mikulčík) přijatý do korporátní rodiny a žena (Lenka Barilíková) představující korporátní establishment, stojí na velkoryse strohé scéně. Jen oni dva a mikrofony. Ze záznamu se ozývá hluboký komisní hlas vysvětlující okolnosti tohoto života – finanční hodnota poměrně podrobně vyjmenovaných součástí a situací, jež lidský život doprovázejí a rámují nebo pravidla, kterými se má člověk v korporátu řídit. Muž se ještě chvíli vzpírá, tvrdí, že je básník, načež mu žena ironicky odpovídá, že je Ježíš Kristus. Vzápětí se oba přesouvají do vany plné vody, v níž zůstanou až do úplného konce představení a stávají se souputníky. V extrémní podobě typicky katolických přímluv zaznívají od obou protagonistů obavy z téměř všech valérů palety obav, jež mohou člověka opanovat. Od vlastního selhání přes obavy o děti až po všeobecnou bezpečnost. Exklamativní výkřik „Dopadne to dobře?!“, na nějž reprodukovaný hlas nihilisticky odpovídá, že nic nemůže dopadnout dobře, vlastně perfektně vykresluje poselství inscenace. Je to trochu klišé – nahý člověk (zde jsou oba protagonisté v zásadě celou dobu ve vodě v mokrých průhledných košilích) vržený do světa bezradný v porozumění vlastní existenci, v tom, co se po něm chce, co má vlastně dělat, čím je, proč je.
Je to expresivní a minimalistické divadlo plné chlístající vody a nepříjemných, leč sugestivních výkřiků obnažujících podstatu lidství. Je to klišé, ale díky přehnané expresivitě a totálnímu odevzdání herců je to klišé přijatelné a znepokojující. Je to znepokojující zpráva o možné budoucnosti lidstva velmi dobře zpravená o jeho minulosti.
Ještě že závěr večera obstarala kapela Pudlax (Jan Pudlák, Klára Pudláková a Jakub Švejnar) se svým nekompromisním jazzovým poloimprovizovaným setem skladeb fúzujících kakofonii, melodičnost a perkusivní experiment. Právě tehdy všechny obavy o futurum odpluly někam mimo pasáž Vlasty Buriana a myšlenky se koupaly v čisté radosti z muzikantů, kteří umí perfektně ovládat své nástroje a navzájem se poslouchají.
Dominik Melichar
