Jedním z vrcholů letošního jednatřicátého ročníku festivalu …příští vlna / next wave… byla bezpochyby interaktivně didaktická performance ve čtyřech týpích K Prameni. Žel letošní mohutný zásah Matky Přírody donutil i alternativní umělce k termínovým a scénickým ústupkům. Inscenace, která v loňském roce získala Poctu festivalu v kategorii Projekt roku a byla poprvé uvedena na mezinárodním festivalu Regiony v Hradci Králové, musela být vzhledem k povodním jednou zrušena a jednou odložena. I přesto se podařilo odehrát na pražském ostrově Štvanice tři reprízy. Zúčastnil jsem se té středeční večerní a odebral se s ostatními návštěvníky na více než dvě hodiny do světa původních obyvatel Severní Ameriky.
Inscenaci, ale spíše bych zvolil sousloví scénické putování, stvořil herec, režisér a performer Jakub Gottwald, jedna z předních osobností české alternativní scény a též laureát Ceny Thálie 2020 v této kategorii, kterou obdržel za svůj projekt UR FASCISM. Tentokráte vymyslel koncept, jenž umožňuje divákům podniknout cestu k indiánům, proniknout do jejich historie, filozofie, myšlení a také se částečně aktivně podílet na vývoji performance. Jejím smyslem je vedle mnohého také odromantizování zakořeněných představ o způsobu života a dějinách těchto etnik, které mají původ v literárních dílech Karla Maye a mainstreamových westernových filmech.
V úvodu nás Jakub Gottwald vyzval k bedlivému naslouchání, jež může vést k propojení, a následně nás provedl po prostorách, ve kterých se tato divadelní pouť posléze odehrává, v tomto případě v podstatě po celém parku u štvanické plovárny Baden-Baden. Na okruhu představil a objasnil různorodé kresby na plachtách z umělých materiálů připomínajících typické vydělané zvířecí kůže. Kontrast materiálu a tradice už ovšem odkazují k naší konzumní společnosti a faktu, že se indiánská společnost rozmělnila do konzumu, alkoholu a celkové vykořeněnosti. Jednotlivé kresby pak znázorňují indiánské rituály, bitvy nebo například i osobnost jménem Tatanka Yotanka. Většina z nás zná náčelníka lakotské skupiny Hunkpapů pod českým ekvivalentem jeho jména – Sedící býk. Zmíněné plachty a nenucené vyzvání, aby ti, co mají zájem, odložili obuv, bylo definitivním rozloučením se s naší bělošskou kulturou. Od této chvíle je divák návštěvníkem indiánských tábořišť. Pro intimnější zážitek se obecenstvo rozdělilo na menší skupiny. Poté každá absolvovala kompletní pouť s performativními zastávkami, pouze v jiném pořadí.
Se čtveřicí příběhů jsme se měli seznámit v jednotlivých týpích. Tedy tak to bylo v plánu. Leč ona týpí nebyla kvůli povodním v předchozích dnech postavena a zůstala pouze symbolická torza. Ale i když chyběly kostry a plachty, ohniště a kruhovité posezení zůstalo zachováno. Zbytek byl na fantazii přítomných a hlavně síle iluze, kterou účinkující dokázali vyvolat.
V prvním obydlí vařil Filip Šebšajevič v kotli zeleninovou polévku a vyprávěl o vzniku světa podle lakotské mytologie. Nutno dodat, že jeho expresivní výstup byl neuvěřitelně energický, čemuž bezpochyby dopomohl i částečný projev v rodné slovenštině. Některé části příběhu sice vyznívaly trochu infantilně, jen však podtrhly všudypřítomnou hravost. Navíc se musel Šebšajevič popasovat s neplánovanou koncertní kulisou z nedalekého baru, která akusticky zasahovala do celého večera. Ve druhém torzu nás přivítal poklidný a tichý Aleš Němec, aby nám přiblížil životopis indiánského herce, politika a především aktivisty za práva domorodých národů Russella Meanse. Komu není tato osobnost známa, jistě si během kolování fotek uvědomí ikonickou roli Čingačgúka, posledního Mohykána ve stejnojmenném slavném filmu z roku 1992. Na Štvanici se však připomínala především jeho aktivistická stránka, a to zejména v organizaci The American Indian Movement neboli AIM. Němcovu dokumentárnímu vyprávění vévodila otázka, zda je násilí skutečně nejlepším řešením konfliktů. Emotivní atmosféru, kterou nenuceně vyvolal, umocnil hudební podkres z ukázek Meansovy tvorby.
Další bylo setkání se starým mužem v podání Pavla Neškudly. Podle plynulé angličtiny by ho člověk odhadoval na Yankee, tedy přistěhovalce z Evropy. Namísto toho se z postavy vyklube domorodec, jehož existenci a osobnost život v rezervaci zcela destruoval. Neškudla bohatě využívá činoherních zkušeností a jeho propracovaný monolog, vypointovaná gesta a pronikavé pohledy jsou opravdovým diváckým zážitkem. Vrchol zoufalství je pak prodej laciných cetek, symbolu smutného konce a zároveň sebedestrukce původní kultury.
Ve čtvrtém pomyslném týpí čekal naši skupinku návrat ke komornímu vyprávění. Tentokráte z úst soustředěného a přesvědčivého Matěje Šumbery, jenž barvitě vykresluje příběh medvěda Monarchy, o němž napsal knihu Ernest Thompson Seton. Kromě osudu zvířete, balancujícího na hranici dojemnosti i krutosti, je zdůrazněno podobenství lidské bezohlednosti. Vrcholí faktem, že ač za vraždu posledního grizzlyho mohou lidé z Kalifornie, nebránilo to obyvatelům tohoto státu umístit obrázek medvěda do svého znaku. Otázka, zda by místo hrdosti neměl v tomto ohledu spíše promluvit stud, zůstává pochopitelně nezodpovězena.
Kompaktnost celé performance završuje závěrečná část, kdy se všichni účinkující a diváci sejdou u velkého ohně. Kolektivně budují společné týpí, zpívají a tančí. Finále je zakončeno vyvěšením americké vlajky obráceně. Dá se to vnímat jako dobytí bělošské Ameriky a návrat k původním hodnotám, ale v tomto případě spíše jako definitivní forma protestu proti novodobé kultuře.
K Prameni je vydařený projekt. Je nejen precizně vymyšlen a nápaditě realizován, ale především inspiruje a vybízí k úvahám nad vrstevnatým tématem. Neagituje, ale ani nevysvětluje, a poselství zůstávají nevyřčena. Citlivě pracuje s divákem a každá repríza musí zákonitě být jedinečná. Nevtíravě nabízí možnost oddat se naslouchání i po konci celé akce, a to nejen po tom bezprostředním, který může probíhat u společného ohně. Stačí jen otevřít své srdce a naslouchat.
Lukáš Holubec
Foto Kamil Košun