Sobotní večer proklamovaného alternativního sbližování undergroundu s queer platformou v divadle Komedie zahájila zosobněná historie. V suterénu kavárny vystoupil Poctou festivalu posléze oceněný Živoucí poklad Vratislav Brabenec s hudební skupinou Pal-Post Unit a projektem Růže na kmínku. Slavnostní Udílení Poct se stejně jako v předchozích letech odehrávalo v hlavním sále, tentokrát v eruptivní režii platformy PiNKBUS, držitele Pocty za Producentský počin roku 2021. Různorodé projevy neomezené tvůrčí svobody tak uvedly do praxe téma, okolo kterého se točila páteční debata: co to je underground dnes.
Na mramorovém schodišti pod kavárnou se s pivem v ruce usadili pamětníci estébáckého teroru i zástupci nejmladší internetové generace, dospívající v technologickém totalitarismu. Mramor vzniká metamorfózou karbonátové horniny pod vysokým tlakem a teplotou. Převedeme-li tuto skutečnost do symbolické roviny, nabízí se otázka, jaký druh a intenzita nátlaku by iniciovaly vznik vlny druhé kultury v současnosti. Myslím, že jedním z impulzů může být omezování naší představivosti. Technologie virtuální reality umožňuje vytvářet stále dokonalejší fantaskní světy a potažmo tak deformuje schopnost jedince vizualizovat si básnické obrazy individuálně. Ale zpět ke koncertu. Růže na kmínku je živé provedení impulzivně zhudebněných textů Vratislava Brabence, vydaných na stejnojmenném CD. Brabencova bezprostřednost v kombinaci s vyhraněnými postoji a životní filozofií definovala atmosféru setkání, jakých bohužel ubývá úměrně odchodům pamětníků. Bytostný humanismus a bezbřehá kreativita čerpající z kořenů a inspiračních zdrojů napříč epochami, se slévaly v asociacích ukotvených kdesi na pomyslném stole zapadlého pajzlu. Pevný chraplavý hlas odsekával volné verše v rytmické deklamaci tak, že slova dopadala do prostoru, jako když se řeže kámen. Sotva postřehnutelné odstíny ironie, něhy či existenciálního vzdoru vypichovaly významové detaily za minimalistického hudebního doprovodu a v mé mysli vyvstávaly kontury syrových sdělení. Střídmé nástrojové složení stačilo, aby vedle nervních disharmonických kontrastů vykouzlilo i chrámovou předehru nebo variaci na staropražské odrhovačky. Podle toho, zda jsme ze své palebné pozice vzhlíželi k nebi, anebo přemítali o pomíjivosti nad prázdným půllitrem. Znesvětit mramor hospodským slangem nebo z něj pouhými slovy vytesat neolitickou bohyni, které se řinou po stehnech bizoní stáda, pozdravit slepice sloním zatroubením saxofonu… Všechno bylo v moci barda prorockého vzhledu, zakořeněného v divokých letech flower power, kdy beatník Ginsberg nosil korunu krále pražského majálesu. Ostatně Brabencova asociativní báseň Pal-Post Unit, vycházející ze stejných principů jako Kvílení, dala této hudební skupině její název.
Když o pár desítek minut později přebíral Vráťa Brabenec coby Živoucí poklad Poctu festivalu v podobě ksichtu od Nikla (rozuměj zrcadlové masky) a měl pronést poselství, zopakoval svůj dřívější výrok: Chce to už jen defenestraci! Čímž stvrdil slova moderátora slavnostního aktu Tomáše Procházky, že Brabenec patří k otcům zakladatelům českého undergroundu, který by byl bez něj tak trochu nuda. O nudě se rozhodně nedá mluvit ani v souvislosti s udílením Poct. Queer platforma PiNKBUS, založená Martinem Talagou, si s pochopitelnou dravostí okrajové scény uzurpovala většinu vymezeného času a zcela opanovala prostor. Podobně provokativní večer zažila Nextka naposledy před osmi lety, kdy ho režisér Michal Hába koncipoval ve stylu libertinismu markýze de Sade. PiNKBUS navazuje na tradici pražských kabaretů a varieté formou odpovídající současným trendům a dává prostor mladým umělcům z LGBT komunity. Odvážná spektakulární show se odehrávala kolem obřího skleněného poháru a nesla prvky pohanského obřadu, při němž není nikomu nic svaté. Odkazy k antickým bakchanáliím, zrcadlovým labyrintům či barokní estetice ve skupinových výstupech se střídaly se sólovými výstupy drag queens exotických pseudonymů Bambi Mercury, Chlorophyll von Needle nebo La Cuntessa. Důraz na estetiku fyzického těla a pohybovou harmonii přitom převyšoval otázku rozdílů pohlaví a v rafinovaném light designu ponechával prostor tajemství a fantazii. Jelikož se queer komunita prostřednictvím svého uměleckého a názorového vyjádření staví do opozice, vymezuje se vůči tradičním hodnotám, lze ji pravděpodobně – na základě poznatků z páteční diskuze – považovat za underground, byť divákovi nezprostředkuje duchovní a filozofické hodnoty, jaké jim poskytovali „podzemní“ umělci normalizační éry. Čerstvý držitel Pocty Publikační čin roku Martin Machovec to vystihl: Stačí to redukovat na boj o prostor svobody pro umělecké vyjádření a svobody vůbec. Člověk musí o svobodu stále znova bojovat a usilovat.
Problém fúze rozdílných komunit byl podle mne v koncepci moderování akce, na které byla patrná nejistota, jak celou situaci správně uchopit. Nicméně ocenění alternativci přistupovali k téhle nespoutané jízdě s tolerancí sobě vlastní. A tak zatímco se satyr Tomáš Procházka opájel především možností exhibovat v rudém sametu plyšových sedadel, zazněla i vážná slova z úst dalších oceněných. Například od členů uskupení Studenti pro Ukrajinu, kteří uvedou česko-ukrajinský projekt Language barrier equal v rámci festivalu 28. září v Praze a 9. října v Brně: Válka pokračuje a je strašná. Nepoddávejme se tlaku, které na nás Rusko vytváří, a stůjme za Ukrajinou dál.
Veronika Boušová
