Loutky vs. figurky
O existenci souboru s exoticky znějícím názvem Musaši Entertainment Company jsem se poprvé dozvěděl úplnou náhodou, když to bylo jediné divadlo, které jsme s dcerou na letošních Vyšehrátkách měli šanci stihnout. Jako zarytého milovníka lesů a hub a pasivního bojovníka proti klimatické krizi by mě jejich ještě zvláštněji znějící loutková inscenace Fabula Sylvestris zlákala, i kdybych měl na výběr sto jiných inscenací. S klidem můžu říct, že to bylo jedno z nejlepších loutkových představení, které jsem letos viděl. A najednou je ten soubor všude. Na festivalu …příští vlna/next wave… byl poctěn coby Talent roku a navíc jim v pondělí patřily hned celé dvě hodiny prostoru piazzetty Národního divadla, v nichž na požádání předváděli jeho zakládající členové Tereza Havlová a Adam Páník tři loutkové miniatury o průměrné délce 10 minut.
Na programu byla rituální pohádka Na záhoně o zahradníkovi, který si u přírodních živlů vyprosí déšť, ten přijde, květiny vyrostou, ale taková výhra to není. Musí se vyrovnat nejen se slimákem, ale také s překvapivou masožravkou. Miniatura to nebyla jen časovou dotací, ale především zpracováním. Jednomu loutkoherci, v tomto případě tedy loutkoherečce Tereze Havlové, postačila jen malá skříňka a loutky a objekty ne větší než dlaň. Přesto nejen zahradníkovu loutečku dokázala i úspornými prostředky vodička ožít překvapivě přesvědčivě, že i malé děti nalepené na skříňku věřily, že před nimi vážně rostou kytky. A co teprve když vyrostla kytka v podobě zahradníka…
Se stejným dojmem jsem sledoval i následujícího Závodníka v kožichu, zdařilou pohádku o tom, jak jeden běžkař zadarmo k medaili přišel. Ačkoli – tak zadarmo to úplně nebylo, musel předtím strpět ústrky od závoduchtivého medvěda, který nakonec závod vyhrál, ale závodník se mu jaksepatří pomstil. Jako vodič se tentokrát představil Adam Páník, pohyblivé objekty milující diváci pak nejvíce museli ocenit zpřítomnění běžkařského pelotonu v podobě zástupu indiferentních barevných pumprlíků spojených párem dlouhých běžek.
V závěrečné drobnůstce Funus tvůrci (jako vodič zde znovu Adam Páník) šlápli do stále oblíbenějšího, byť stále taky rizikového tématu, jak mluvit s dětmi o smrti. V duchu hesla „v jednoduchosti je krása“ využili líbezné zkratky, kdy pasáček ovcí při počítání svých svěřenkyň usne a tupé ovce to mylně považují za jeho smrt, pohřbí ho a pak už se dějí neuvěřitelné, zato velmi veselé situace, v nichž dominuje krtek, do jehož obýváku byl chudák pohřben, a bubák. Kromě uvěřitelného života, který svedou tvůrci svým figurkám vdechnout, je radost je sledovat i v kontaktu s dětmi jak během, tak i po představení. Když nějaké dítě během předvádění loutek nějakou rozbije, loutkář vezme lepidlo a prostě ji s úsměvem slepí. Když se děti na chumel vaty a zničehonic zmenšenou rakvičku, která předtím byla velká a vešel se do ní celý pasáček, tváří nechápavě, ihned vysvětlí, že je to z dálky a že chumel je celé ovčí stádo. V jiné dálce, uprostřed piazzetty se už chystal Ondřej Macl se svým kolektivem připomenout velkou postavu nejen českého divadla Ivana Vyskočila v performanci Blbá hra.
Ondřej Macl a spol. oživili ve vzpomínce na nedávno zemřelý historicky první Živoucí poklad festivalu …příští vlna / next wave… Ivana Vyskočila jeho dnes už bezmála šedesát let starou eponymní hru v úpravě reflektující zásadní postavy divadelní historie, resp. historie divadelních reforem (Brecht, Stanislavskij, Grotowski a Artaud), ve spojení s vyskočilovskou improvizací a pro tzv. druhou divadelní reformu důležitý jeho přínos v podobě jím vymyšleného žánru text-appeal.
V úvodu Maclovi kolegové Richard L. Kramár, Anna Luňáková a Martin Doucha v barevných pláštěnkách hrají u stolku člověče nezlob se. V jednu chvíli se hra přenese do reálu a oni, v barevných pláštěnkách připomínajíce figurky, využívají dláždění piazzetty jako políčka herního pole a po vzoru figurek se po nich chvíli pohybují. Je to asi nejzdařilejší část jinak dost nesoudržného představení, byť bez jakékoli ambice tím cokoli sdělit. Dál postavy ztělesňují zmiňované poseidony divadelního ohně v nebi, kam se Ivan Vyskočil v dubnu letošního roku také odebral, zatímco Ondřej Macl v jeho roli v růžové pláštěnce a bílých trepkách buď procházeje se mezi diváky herce kriticky komentuje, nebo se různě plazí po zemi či jaksi tančí. V pozadí je ještě Jakub Štourač v roli němého ovladatele zvukových podkresů (především úryvků z Vyskočilových promluv), drtivou většinou představení s nasazenou dramatickou maskou. A ještě je třeba připomenout performerku Janu Orlovou, která byla přizvána jako host. Ve výrazném líčení a kostýmu připomínajícím něco mezi geishou a samurajem, s krinolínou a katanem měla patrně ztělesňovat především smrt, nejprve bílí Vyskočilovu tvář, poté prochází „scénou“ s náručí růžových květů a v závěru ukrývá jeho hlavu pod sukní. Pokud měla skutečně představovat smrt, proč ho vypustila do nebe, aby ho zas na konci opět přivítala? Pokud to mělo symbolicky znamenat, že Vyskočil zemře i po smrti, rozuměj upadne v zapomnění, jde to trochu proti logice dosavadní vzpomínky. V mozaice situací nechybí nicméně ani zmínka o Vyskočilově jmenovci, taktéž herci, proslulém manželstvím s bulharskou tanečnicí, moderátorkou a herečkou tureckého původu Anife, s nímž nechtěl být Vyskočil starší spojován, nebo o Petru Léblovi, Václavu Havlovi či Jaroslavu Duškovi, kteří se k Vyskočilovi hlásili.
Potud docela zdařilá koláž ze života Ivana Vyskočila končí a následuje úmorná Maclova improvizovaná one man show, která postrádala humor, akci nebo jen prostý náznak stavby nějaké situace. Zaštiťování se „blbou hrou“ považuji za nemístný alibismus. Tato část oproti Vyskočilově produkcím neměla ani nápad, ani spád a nezachránila to ani malá holčička, která Macla donutila stát se psem, ani chlapeček, který ho donutil stát se štírem. Rozpaky krystalizovaly v závěru s onou hlavou pod sukní, což měl být patrně konec, ale nikdo si nebyl jist, zda má tleskat. Jana Orlová raději ze situace zmizela a Ondřej Macl se přilepil k Havlovu srdci. Teď už vážně nebylo zbytí a tleskat se raději začalo.
Dominik Melichar
