Tsunami 2 – Angažované divadlo na Nextce

Uprchlík vzor 2022/2023

K angažovanému večeru na festivalu …příští vlna/next wave…

Angažované divadlo je pojem stejně otevřený a široký jako pojem alternativní divadlo, tudíž velmi obtížně definovatelný. Druhý festivalový den toho byl příkladem. Projekt spolku Teď nádech a leť Přicházejí. Co chtějí? Co chceme? naplnil dramaturgický záměr večera v Divadle X10 apelativní formou a obsahem. Abstraktní tanečně-divadelní performance spolku PULSAR Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče pak především záměrem podpořit na základě tématu potlačování lidských práv v Bělorusku tamní tvůrce.

Foto Kamil Košun

Aktuální podoba projektu Teď nádech a leť Přicházejí. Co chtějí? Co chceme? je upgrade scénického čtení, které se na festivalovém programu objevilo v loňském roce. Tehdy se konalo v mramorovém foyeru divadla Komedie a takřka civilní forma minimalisticky performovaného předčítání vytvářela kontemplativní atmosféru. Letos se vrátilo ve výrazně divadelnějším tvaru. Režisér a autor kompilace z výpovědí běženců a dalších účastníků dění na polsko-běloruské hranici David Zelinka texty zdramatizoval pro tři ukrajinské herečky, žijící v České republice. Sofiia Brahina, Kapitolina Kolobova a Kateryna Polietaieva je pak obohatily o vlastní zkušenosti a příběhy ze svého okolí.

Kout mezi zjizvenými stěnami pod betonovým stropem připomínal vybombardovaný brownfield, zemi nikoho, tvrdou a nehostinnou. Do ní poskládali tvůrci skrumáž židlí pro publikum, které tak vytvořilo živou lidskou hranici. Divák se proměnil na another brick in the wall v bariéře, atakované a rozbíjené všemi myslitelnými způsoby a ze všech stran. Aktérky dokreslovaly prostředí pomocí europalet a modlitebních koberečků, přičemž právě dřevěné palety se ukázaly být dokonalou rekvizitou. Pomyslná mříž, elektrický plot, improvizované lůžko nebo vor tvořily základ bolestných mizanscén v naší bezprostřední blízkosti. V textové koláži jsem zpočátku rozeznávala příběhy afrických migrantů z předchozího uvedení. Zelenka ale tentokrát poskládal útržky monologů jednotlivých postav do silné, detailní citové výpovědi a výrazný přízvuk v projevu aktérek ten dojem ještě prohluboval. Ve velmi autentickém módu jsme byli vystaveni zoufalství uprchlíka poprvé pověřeného řízením lodi a jeho bezmoci ve zrádných proudech u tureckých břehů. Pod mou židlí umírala žena, jinou s dítětem v náruči rozdrtily symbolické policejní štíty.

Foto Kamil Košun

Od původního obsahu jsme se nenásilně překlopili do ukrajinské komunity a osobní roviny hereček. Asi nejvíc mi konvenovala úvaha nad tím, proč bytostná vlastenka nedokáže přejít z ruštiny, jazyka agresora, na ukrajinštinu. Sužující schizofrenní stav, související s kořeny v ruské sféře vlivu, byl jednou z mála konkrétních odpovědí na jedno z desítek vyslovených proč. Zkoumání hranic na duševní úrovni zahrnovalo i cynické glosy na politizaci a popularizaci altruismu. V marketingové akci jsme si mohli pořídit uprchlíka v nejnovějším modelu dítě, hospodyně, nádeník nebo senior. Těžko si představit dokonalejší metaforu na civilizační kontrasty, než je současná podoba „trhu s otroky“. Všechna čest aktérkám a jejich citu pro interakci, s nímž dokázaly odhadnout míru únosnosti našeho psychického a fyzického diskomfortu. Dlouhé prosebné či tázavé pohledy do očí, letmý dotek nebo naopak rázný dopad boty na milimetr od vaší sklenky vína jsou nejlepší impulzy k sebereflexi. Jedinec sám o sobě nezastaví svět v jeho pohybu ani humanitární katastrofu. Může se ale zamyslet nad tím, jak se vůči této situaci zachovat na individuální úrovni.

Foto Kamil Košun

Příležitost ke konkrétnímu činu nabídl následující bod programu. Koupí výtisku s textem Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče mohli diváci podpořit autorku, běloruskou dramatičku píšící pod pseudonymem noname67. Autorka v syrově poetickém stylu reflektuje vnitřní pocity vyčerpání a hledání vlastního zdroje síly. Leitmotivem fragmentů jsou témata ženské tělesnosti a jejích symbolických i fyzických souvislostí se zrodem a zánikem. Přiznám se, že teprve po prolistování drobné publikace mi představení začalo dávat smysl. Jenže konkrétní obsah surreálných scénických výjevů lze zpětně rekonstruovat jen stěží. Inscenátoři nás uvedli do pomyslného lesa svatebně bělostných outfitů a naplnili ho mysteriózními a všelijak vykloubenými obrazy. Čtveřice tanečnic v souladu s předlohou probouzela a zkoumala archetyp vědmy, akcentovala životadárné i smrtící schopnosti. V inscenaci na pomezí scénického tance a pohybové performance by se dala vystopovat metafora Bělorusi poskvrněné krví z vlastního lůna. S důrazem na figurativní dokonalost a maximálně vypjatý výraz vytvářela čtveřice aktérek křehké snové obrazy a neustále je rozbíjela s krutostí dotaženou až do smrtelné křeče. Podobalo se to procházce uměleckou galerií, kde vedle sebe visí Picassova Guernica, protiválečné obrazy Maxe Ernsta a Dalího a Munchův křik, což jsou bohužel opět aktuální apely. Pocit sílící hrozby umocňovala temná hudba Bělorusa Jegora Zabelova v rituálním rytmu pochodujících mas. Provázanost vnější a vnitřní poukazovala na předivo myšlenek, které se v závěru transformují do klubíček vlny na hlavě Medúzy. Její rituální sebevražda pletacími jehlicemi mi evokovala rozbití mateřského zázemí. Páteř byla vyjmuta, tělo se zhroutilo. Závěrečná interakce s publikem vyvrcholila konkrétním obrazem demonstrujících žen a připomněla desítky mrtvých a stovky vězněných odpůrců Lukašenkova režimu. Celou dobu jsme tedy byli svědky myšlenkového zrání k angažovanosti, k odvaze postavit se totalitě. Navzdory nejasnému inscenačnímu konceptu nakonec vcelku zajímavý zážitek. I takhle může vypadat angažované umění.

Veronika Boušová                                  

                                                           

Foto Kamil Košun
Foto Kamil Košun