BTW dospívání
k nejnovějšímu projektu spolku Pomezí Climax
Před sedmi lety to bylo zjevení, které nastartovalo trend diváky nejen do představení zapojit, ale rovnou ho do představení umístit, obalit jej, postavit ho doprostřed světa, jehož se stane aktivní účastí. Imerzivní divadlo, divadlo, které má za úkol diváka do děje vtáhnout nejen podmanivým herectvím či skvěle napsanými dialogy, ale především vnitřně diferenciovaným světem, do něhož je divák přímo postaven, tak jako do aktuálního světa. Smazat rozdíly mezi hercem a divákem-voyeurem. Všichni zažívají totéž, jen herci nadto děj někam posouvají.
Před sedmi lety trojice klíčových postav budoucího souboru Pomezí Lukáš Brychta, Kateřina Součková a Štěpán Tretiag představili stejnojmennou inscenaci v premiéře na festivalu …příští vlna/next wave… . Od té doby jsou jejich další projekty, ať už se konají stejně jako Pomezí či aktuální Climax ve zchátralém domě v ulici Za Poříčskou branou či v jiných site specific prostorech, vyprodávána rychleji než lístky do Dejvického. Těžko si tedy představit při zahájení jubilejního 30. ročníku festivalu jiný otvírák než Pomezí. Stejně jako v roce 2016 se zahajovalo Za Poříčskou branou, tentokrát ale výrazně skromněji. Místo dvou pater do nejmenšího detailu propracovaného světa obce Pomezí se ravový klub Climax ve stejnojmenné novince spokojil jen s polovinou jednoho patra. Ubylo zákoutí, ulit, tajných skrýší, zmizela hra, zato se ještě více než třeba v Domě v jabloních zvýraznila role diváka. Na ravové party přeci nejsou na jedné straně přihlížející a na straně druhé nějací aktéři. Na ravové party paří všichni.
Toho si byli tvůrci Lukáš Brychta, Mariana Čížková a Barbora Smolíková vědomi a dali hercům výrazně víc svobody ke komunikaci s diváky. V ravovém klubu Climax svítí neony prakticky na každém centimetru prostoru, podivně se kroutí stoličky, všude jsou rozmístěné různé plyšové, alobalové nebo pěnové prvky. Dokonce se tu najde i pár houpaček. Nutno říct, že scénografie Terezy Gsöllhoferové a Evy Justichové je nesmírně sugestivní a ve spojení s fantastickým hudebním výběrem typické rychlé taneční hudby kontaminované třeba Get Lucky od Daft Punk byl onen čtvrtý rozměr, čas a pocit, daleko za hranou představivosti. Prostě jsem byl v klubu, kde se kromě mě potká šestice přátel (v podání Jindřišky Dudziakové, Nikolase Ference, Lucie Hrzalové, Jakuba Jelínka, Marie Machové a Jakuba Müllera). Někteří jsou spolužáci ze střední, jiní spolu chodili, chodí nebo chodit budou, někdo je někomu dealerem drog, jiný má za sebou odvykačku. Otvírají se staré rány, nové vznikají, ale party jede dál. Jak už jsme u Pomezí zvyklí, odehrává se zde několik dějů paralelně a divák zažívá přesně to, co běžný návštěvník klubu. Jak prochází prostorem, doléhají k němu útržky mikropříběhů neznámých lidí, a lze si jen domýšlet, co se asi těm lidem děje. Je samozřejmě možné zvolit i jinou metodu účasti na představení – vybrat si jednu dvě postavy a chodit jen za nimi, vybrat si jen jednu místnost a čekat, co se tu bude dít. Je mnoho možností, žádná není správná ani špatná. Jedno je jisté – nikdy neuslyšíte ani neuvidíte všechno.
Provázané příběhy šestice přátel samozřejmě spějí k nějakému finále. V tomto případě inspirované stejnojmenným filmem Gaspara Noé z roku 2018 a jeho motivem sangrie (kterou v průběhu večera některé postavy popíjejí) říznuté nějakou drogou. Ostatně několikrát v průběhu představení se všechny postavy vykloubí ze svých situací a v synchronizované choreografii napříč celým klubem chvíli tančí, připomínajíce tanečníky Noého filmu. Zkušení imerzivní tvůrci ale vědí, že je třeba mít finále víc, resp. plnit průběh 2,5hodinového představení dílčími pointami, aby se nestalo, že nějaký divák bude odcházet s pocitem, že se nic nestalo. To se naštěstí v Climaxu stát nemůže. Kde chvíli sledujete utajovanou lesbickou lásku, po čase najednou dostáváte dávku nechtěného těhotenství a povrchního a nezralého odmítání tohoto stavu. Na jiném místě zase budete účastni série situací se sebevědomým barmanem, až se ukáže, že to s jeho sebevědomím zas tak žhavé nebude. Osobně jsem vystopoval dvě stěžejní témata – provázanost lásky mezi jednotlivými postavami a vztah k drogám, který výrazně ovlivní i závěr představení. To však patří hlavně oblíbené multiscéně, kdy každá postava skončí v jiné místnosti a vede zde monolog (využité už například v onom Domě v jabloních).
V rámci tématu dospívání je pozoruhodné, že se všechny monology týkají vzpomínek na dětství, resp. na rodiče, na určitou hrdost na rodiče, vědomí bezpečí, ale na druhé straně i na přetvářku z jakési povinnosti vůči nim. Závěr poměrně přesně pojmenoval situaci mladých lidí, kteří se snaží být tvrdí a odmítat vše, co je spojeno s jejich rodiči, uvnitř jsou ale křehcí a rodiče jsou pořád úběžníkem jejich jednání. Nicméně stejně jsem se nemohl během celého večera zbavit dojmu jistého, byť působivého retra, to jsou nicméně rave party taky. Současné dospívání se už nicméně neodehrává za zdmi klubů, ale v digitálním světě. Důraz na živé vztahy v Climaxu je tak spíše mementem odzvánějících časů. Třeba je ale digitální éra pro Pomezí výzva…
Dominik Melichar
