„O smrti se nemluví do té doby, než přijde. A nejlíp ani potom ne,“ píše Linda Straub v anotaci ke svému nejnovějšímu projektu Odkaz pod hlavičkou Spielraum Kollektiv, částečně vycházejícího z jejího staršího projektu Marie to dala. Jak to dáš ty?, který se ovšem zaměřoval spíše na stáří. Není to nic nového pod sluncem, v euroamerické společnosti je smrt stále v klatbě, lidé se jí bojí, nemluví o ní, vyhýbají se jí, jak jen to jde. Zlí neznabozi by řekli, že si kvůli strachu ze smrti museli vymyslet i Boha a jeho věčnou spásu. A taky Krista, který smrt dokázal porazit. Jenže smrt je nevyhnutelná, Kristus je jen jeden, Bohů a božích spás je sice víc, ale o nich až po smrti, a moderní medicína je bezzubá. Jsou národy, kde se po smrti bližního lidé radují, tancují, pořádají hostiny. V našich končinách i blížinách tomu skoro taky tak bývalo. Pořádaly se průvody, hrála muzika, hodovalo se. Na Moravě to tak možná ještě někde i je, ale my jsme v anonymní, rychlé a smrti se panicky bojící Praze. Smrt tu zavíráme za oprýskané zdi Motola v dětinské představě, že co není vidět, neexistuje. Jenže smrt existuje. A dokonce se z ní dá dělat i sranda, když nejsme přehnaně pověrčiví. „O smrti se nemluví.“ A proto Linda Straub inscenuje svůj vlastní pohřeb. Velmi zvláštní pohřeb.
Velmi zvláštní je už tím, že si pro jeho uspořádání zvolila libeňskou synagogu, již nefunkční, avšak stále se silným geniem loci. Jakýkoli kontakt s židovskými pohřebními rituály ale divák hledal marně. Uprostřed scény katafalk s rakví vystlanou rudým suknem, pod ním rozházené brambory a na stěně za katafalkem proti divákovi promítaný portrét nebožky – Lindy Straub, v rakvi nehnutě ležící. A smutná hudba, samozřejmě. Portrét se po nějaké době pohne, přivítá smuteční hosty, vysloví několik opatření, aby pohřeb proběhl ke vší spokojenosti, a zase se zastaví. Z rakve vyskočí performerka a v podstatě až do konce představení ze všech úhlů představuje život své babičky, zamýšlí se nad její smrtí, nechává ji z reproduktorů promlouvat, dokonce s ní vede i dialog. A dokonce ho nechá vést i náhodnou divačku z publika, která na začátku pro značnou nervozitu moc nespolupracuje, ale časem se chytne, a Straub, která skrz tablet ovládá reprodukované výroky babičky a je nucena z pevné nabídky babiččiných výroků na divačku reagovat, předvede solidní estrádní skeč.
V inscenaci dojde na nejvýznamnější body problematiky vztahu mladých a starých, ať už jde o čas, který jsme svým předkům ochotni věnovat (typicky útěk z návštěvy se slovy „Já už musím jít, víš?“) nebo nerespektování jejich názoru (babička chce něco nějak a je jí typicky odpovězeno „Ale babi…“). Pozitivní je nicméně naslouchání příběhům a do jisté míry i pocit, že předci jsou ve svých dovednostech nepřekonatelní. Ostatně tím také toto představení končí – Linda Straub s notebookem sedí opět v rakvi, babička promlouvá o svém šití a na zadní stěnu se místo původního portrétu promítá to, co performerka právě do svého textového editoru píše. Sebekriticky reaguje na babiččina slova, uvědomuje si, že na rozdíl od ní po ní zbyde jen hromada napsaných textů a dat v počítači, že to je jediná ruční práce, kterou dovede, že jí jinak nic takového nic neříká.
Babička se tak, ovšem už od začátku představení, dostává do jakési mytologické roviny. Linda Straub s lehkostí a obzvlášť nemizejícím úsměvem vypráví o babiččině všednodenním životě, který se už asi deset let nemění, trajektorie jejího pohybu zůstává taktéž neměnná, v podstatě z ní jaksi mizí lidství s veškerou schopností nějak reagovat na svou situaci. Na druhou stranu je to ale stále chodící nádoba vzpomínek a zkušeností, které v jí vypravované podobě, ve vypravované masce, proměňují svou nositelku a vypravěčku v cosi nedostižného, ba nemožného (vcelku efektně, byť předvídatelně to ilustruje i nahrávka s malým chlapcem (aspoň doufám, v rozpoznávání genderu u dětí dělám chyby, i když je vidím, natož když je jen slyším…), který se drží tradiční dětské představy, že babička se už babičkou narodila.
Hlavním cílem inscenace dle anotace bylo zachytit, co po člověku po jeho smrti zůstane. Sebeironický nadhled Lindy Straub nechybí ani tentokrát, když v kontrastu s těmi „velkými“ zkušenostmi a vzpomínkami předvádí, co zbyde po ní: tričko, jež měla na sobě, když se seznámila se svým budoucím mužem, diář… dalo by se říct malichernosti. Malichernosti ovšem pouze pro někoho druhého, pro ni osobně mají ale jistě tyto věci takovou hodnotu, jako by se jednalo o nejcennější poklad světa. Zde se dostáváme k pozoruhodné dialektice – po babičce jako by žádné hmotné poklady nezbyly, jen ty duševní. Po mladém člověku naopak, zdá se, nezůstává nic duševního, jen hmotného. Je to samozřejmě nadsázka a zkratka, do jisté míry to ale přece jen přibližuje obvyklosti, kterých si většinou moc nevšímáme.
Inscenace sice klouže po povrchu, do hlubších psychologických zákrut babiččina strachu/těšení ze smrti se autorka neodvážila, přináší ale něco jinak cenného – a totiž humor. Ukazuje, že o smrti se dá hovořit s humorem a snad ho i s humorem i přijímat. Samozřejmě že ne paušálně, mluvme o té přirozené smrti v pokročilém stáří. Ani ta to ale nemá v naší civilizaci jednoduché. Vyzbrojeni touto inscenací v zádech bychom k ní ale snad mohli být o fous vstřícnější.
Dominik Melichar
