V podpalubí (A)VOID Floating Gallery na Výtoni jsem měla možnost být chvíli sama. Nejprve jsem si od autorky projektu Anety Fodorové nechala krátce vysvětlit, na co se v rámci projektu Očitá svědectví II. vlastně dívám. Zadní část kajuty byla totiž poseta různě velkými kamínky a kameny, barevnými plakáty s abstraktními vzory, umělými květinami a mezi tím se vlivem profukujícího větru jemně pohybovala zlato-stříbrná izotermická fólie. Uprostřed pak ležel velký pás s natištěnými černobílými fotografiemi. Na nich byli zachyceni účastníci a účastnice Očitého svědectví I. Jejich úkolem bylo (mimo jiné) zanechat místnost v takovém stavu, aby ho mohli bez výčitek předat následující generaci – tedy další skupině účastníků. A já byla novou generací, která se dívá na naleziště dob minulé středy a minulého čtvrtka, kdy kajutu obývali moji předci.
Od jednoho z nich se mi zachovalo písemné svědectví následujícího znění: „Byla jsem ve druhé ze čtyř skupin, které utvářely historii prostoru a těší mě, že přetrvala (smazatelná) stopa v podobě mraků, které jsem kreslila prsty na zrcadlo. Nanášením třpytek se zároveň samovolně vytvářel náznak jemných proudů deště, působilo to až magicky. Klíč z alobalu je také mým dílem, v historii civilizace by odpovídal artefaktu z doby železné,“ okomentovala vernisáž Veronika Boušová. „Naopak z našich „neolitických“ staveb zbyly ruiny, obrazce z oblázků se zachovaly jen na fotkách. Můj horský masiv a sopka zřejmě podlehly tlakům pomyslného alpského vrásnění. Autoři projektu tu ale rozvěsili abstraktní malby, které na průběh utváření prostoru kreativně reagují a odpovídají prvotnímu dojmu z pondělní návštěvy, že jsme se ocitli na pláži. Uvědomuji si, jak moc lpí člověk na tom, aby po sobě zanechal na světě nějakou stopu, nějaký vrub do věčnosti, byť sebenepatrnější nebo jen myšlenkový.“Baví mě myšlenka trenažéru, na němž si můžeme v mini měřítku vyzkoušet, jakou zodpovědnost vůči nastupujícím generacím vlastně máme – všechny naše teoretické debaty tu totiž tak trochu plavou na vodě. A abych nakonec také trochu přispěla do utváření dějin tohoto drobného do sebe uzavřeného světa, opatřila jsem několik fotografií popisky. Těžko říct, co opravdu zachycují, už se to asi ani nedozvím, ale dějiny jsou tak trochu i uměním interpretace, ne?
O pár set metrů dál se na Náplavce krčil malý karavan. Jeho tři vlastnice z Le Cabaretu Nomade mě nejprve nechaly si hodit třemi kostkami. Stejně jako jejich kostýmy, měly i kostky modrou, červenou a bílou barvu. Po krátkém propočtu, který mi připadal poněkud chaotický, mi dveře do karavanu otevřela Marie Svobodová v bílém. V projektu Nidos vstupují účastníci do karavanu jednotlivě, vždy s jednou z performerek. Když jsem se uvelebila na útulnou matraci, kterou od zbytku interiéru oddělovaly záclony, které tvořily také nebesa nade mnou, docela jsem zapomněla, že pár metrů nad mou hlavou jezdí tramvaje a auta. Uslyšela jsem ženský hlas z tichého reproduktoru někde za záclonou, v okně karavanu se objevila ruka a pak už tu se mnou ležela celá performerka. Vyprávěla mi o svých snech, ruce plné peří, želva a malá loutka v objetí. Přemýšlela jsem, nakolik se asi jednotlivé interakce liší. Občas jsem totiž měla chuť odpovídat nebo přidat svůj postřeh, zároveň jsem se bála narušit křehkou a intimní atmosféru. Zdálo se mi, že neuběhla ani minuta, a už jsem byla opět vyprovázena do reality centra Prahy. Chvíli jsem se snažila si utřídit, co se to právě stalo, pak mi ale přišlo, že rozumová analýza nejen nemá cenu, ale hlavně by byla v tomto případě na škodu. Bylo mi dobře a chtěla jsem se zachumlat do peřin.
Když jsem o pár hodin později odcházela z Vily Štvanice z premiéry inscenace Pudl a pudr od souboru Geisslers Hofcomoedianten, jakékoliv myšlenky na chumlání mě dávno přešly. Pochodovala jsem po chodníku a cítila se jako postava Johna Travolty ve filmu Saturday Night Fever. Tvůrci barokního muzikálu v rytmu disco-opery s původní hudbou (Tomáš Hanzlík, David Hlavač) i libretem (Helena Koblischková) v režii Petra Haška se totiž jako kočička s pejskem rozhodli smíchat ingredience velmi odlišných chutí. Jakožto absolventka tří let přednášek o dějinách divadla mě potěšilo, že jsem tyto nabyté vědomosti konečně naplno využila. Žádná skutečnost se přitom nebrala příliš vážně, na každou informaci bylo nahlíženo s patřičnou dávkou pochyb a cynismu moderního člověka. Na čistě bílé barokní scénografii vynikaly kostýmy, jejichž vzorem byly barokní výmalby – takže herečkám se na legínách skvěly obtloustlí andělé, na nařaseném fiží bylo možné rozeznat nadýchané obláčky, sem tam se ve vlasech zaleskly třpytky a celou tuhle parádu ozařovala barevná světla, jaká si spojujeme s disco tanečními kluby.
Občas se někdo zhoupl na jedné ze dvou houpaček, objevovaly se zvířecí kostlivci i jezuitští mniši, kteří místo modliteb pouze vyjmenovávali předměty spojené s náboženstvím, a tyto seznamy pak prostě zakončili slovem „Amen“. Veškeré akce byly stylizované, zrychlené, exponované, přehnaně vulgární nebo naopak okázale vážné. Vzhledem k tomu, že inscenaci sobě i divákům soubor nadělil ke dvaceti letům své činnosti, objevovaly se v představení odkazy na předchozí tvorbu Geisslerů. Kromě toho se ale naráželo na mnohá klišé spojená s jednotlivými etapami divadelních dějin, hudebními i divadelními druhy a žánry. Hlavní mužský protagonista po vzoru muzikálovém pod tíhou svého utrpení padl na kolena a v árii spílal svému osudu. Popově laděný hit okatě připomínal, jak snadno si člověk zapamatuje texty s nulovým obsahem, když se dostatečně opakují a doprovázejí je vyzývavě se pohybující lidská těla. A došlo dokonce i na přídavek v rámci děkovačky, a to aniž by se ho někdo z diváků dožadoval (což se mi na muzikálových představeních stalo mnohokrát). Nemá smysl pouštět se do hlubšího popisu, protože by stejně neobsáhl všechna sklíčka na této barokní disco kouli. Dokonce ani název inscenace se mi nechce osvětlovat. Všem, kdo neberou sebe a dějiny divadla příliš vážně, bych doporučila, ať si pod oči nanesou řádnou dávku třpytek a přijdou se nechat pohltit barokně laděným disco kýčem.
Barbora Sedláková
