Theatrokanabinoid
Poslední den pražské části festivalu uctil památku v červenci zesnulého režiséra a přední osobnosti slovenské alternativy Blaha Uhlára. Bratislavskému Divadlu Stoka, které v roce 1991 založil spolu s výtvarníkem Milošem Karáskem, byla v sobotu vyslovena jedna z festivalových Poct (v kategorii projektů) a jen o pár dní později v Alfredu ve dvoře představilo inscenaci Endokanabinoid. Nikoliv poslední, kterou Uhlár vytvořil (premiéra 30. září 2022), ale rozhodně výstižně prezentující jeho metodu: zakládal si na kolektivní tvorbě, kdy společně s performery a performerkami nacházel nosné situace ve zkratce, v podtextu či metafoře vypovídající o disonancích světa a spájel je v polytematické jevištní pásmo.
V anotaci jsem se dočetla, že se tvůrčí tým inspiroval obrazem Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší a že název inscenace odkazuje k látce ze skupiny kanabinoidů (najdeme je třeba v konopí), které mají uvolňující a mírně euforizující účinky a naše tělo si ji umí samo vyrobit. Včera večer si však tělo mohlo dát pohov, jelikož vyvolání smíchu a navození pocitu uvolnění bylo dosaženo jen a pouze sledováním představení. Smáli jsme se lidstvu, jeho slabošství, smolařství, zlořádství i naivitě. Postavy, které herečky Michaela Fech a Lenka Libjaková a herci Tomáš Pokorný, Martin Kollár a Peter Tilajčík přivedli na jeviště, to byli napůl lidé a napůl šašci, pinožící se kolem tří špalků zbavených kůry na tom malém kousku země, který jim byl vyměřen zeleným kobercem. Líce měli potřísněné jakoby špatně odlíčeným očním stínem (či to byla mrtvolná sinalost?) a rty protažené rozmazanou rudou rtěnkou do nikdy neuvadajícího, a proto trochu ďábelského úsměvu. Barevná paleta jejich dílem koženkových, dílem poloprůsvitných šifonových kostýmů kopírovala tu, kterou použil Hieronymus Bosch při tvorbě Zahrady pozemských rozkoší. Na některé kousky jako by se malba začerstva otiskla a rozmazala se do šíleného víru tvarů a barev.
Každý z patnácti výstupů exponoval odlišné téma či dokonce mikropříběh, monolog střídal dialog. Došlo na patafyzický výsměch cyrilometodějskému kultu, rozkošně insitní přednášku o nemožnosti padnout na úplné dno (protože ho blokují těla předchozích padlých), ulítlou parodii ezoterických léčebných praktik, rozchod Tybalta a Merkucia přepsaný do současného (a také fyzického) jazyka, takřka sci-fi námět o možnosti vytáhnout si z ucha nepohodlné vzpomínky či absurdní česko-slovenskou přetlačovanou. Většina scén byla autorsky vycizelovaná k dokonalosti, se smyslem pro gradaci, pointu a také vtipné hlášky.
Pětice mladých herců a hereček bravurně střídala různé psychosomatické charakteristiky, aby každá z figur byla úplně jiná. Jedno však měly všechny postavy společné: jistou vyšinutost projevu, nekonvenčnost jednání, které někdy jen tak probublávaly pod povrchem a jindy vyhřezly v plné síle. Ve vzájemných interakcích převládala necitlivost, drzost či prosté neporozumění. Pomyslný oblouk a snad i klíč k interpretaci celku představovaly první a poslední obraz, nejdrsnější z celé série. Ten úvodní zachycoval manžele, kteří s patologickým zájmem sledují, jak se jim topí děti, a komentují jejich marnou snahu přežít – jako by šlo o jakousi reality show v televizi. Dokonce se u toho mažou opalovacím krémem. Ani plavčík nehne brvou; koneckonců je slepý a chromý. Závěrečný obraz pak začal u marné snahy umírajícího mladého člověka vyprázdnit se a skončil u hledání „světla na konci tunelu“ v jeho řitním otvoru. Oba výsostně groteskní výstupy vyvolávaly smích a husí kůži zároveň. Na jedné straně zobrazovaly svět bez Boha a budoucnosti a na straně druhé odvěkou touhu člověka uniknout ze zahrady mdlých pozemských rozkoší do zahrad edenu, kde budou konečně moci žít naplno.
Po závěrečném potlesku Lenka Libjaková přečetla prohlášení, jímž Stoka manifestovala své členství v hnutí Kultúrny štrajk, jehož cílem je zastavit devastační zásahy vedení Ministerstva kultury Slovenské republiky do kultury na všech jejích úrovních. Je dobře, že …příští vlna/next wave… letos ve zvýšené míře podpořila slovenské divadelníky a jejich boj za svobodu tvorby. A nyní vzhůru k brněnské části festivalu!
Petra Janák Zachatá
