Byli jste někdy pod Barrandovským mostem? Nikdy bych si nemyslela, že místo pod frekventovanou dopravní tepnou tak mohutně žije. Jako by se člověk ocitl v jiném světě.
Od tramvajové zastávky Hlubočepy se můžete vydat do přírody několika směry. Jeden vás zavede k polorozpadlému bazénu pod terasami, který divadelníci už několik let využívají pro jedinečné produkce (Psí dny, Extáze). Ale vydáte-li se podél potoční strouhy směrem přímo pod mostní konstrukci a zdárně prokličkujete mezi cyklisty, kteří to na zdejší stezce pálí naplno, budete překvapeni. Cestu lemuje jedinečná – patrně samozvaná – galerie velkých pestrobarevných graffiti. Nakonec se před vámi otevírá výhled na Vltavu s veškerou říční romantikou včetně lodí a loděk, od těch velkých výletních po malé hausbóty.
Právě tady pozvala diváky skupina KUSOTORI. Jde o „fúzi“ Butoh CZentre a anarcho-folkového dua Motherfucifer, konkrétně Kristýny Boháčové (jinak dramaturgyně a koordinátorky projektu V těle v pražské Akropoli) a Vojtěcha Kosoura s Jakubem Krajícem (autorem hudby) a Alžbětou Jechovou (zde tvůrkyní projekcí). Společně vytvořili koncepci projektu s názvem Přebývání na okraji / Dwelling on the Edge a první tři jmenovaní v něm také performují. Písemné odůvodnění záměru působí zajímavě – rozhodli se upozornit na území na hraně městské džungle. Tedy na místě, kde se ostře střetá civilizace s divokou přírodou. Krása a ošklivost, hra živlů, bublající voda utíkající umělým korytem do řeky, kameny a prach vířený pravidelně projíždějícími cyklisty. A nad tím dunění aut na mostě i zvuky nedaleko projíždějících vlaků násobené ozvěnou.
Vnímání alternativních proudů umění vyžaduje fantazii, napojení na performery, chápání jejich filozofie a vnímání světa. Fantazie mi sice běží na plné obrátky, ale to napojení se mi – asi vzhledem k věku a jinému kulturnímu zázemí – tak úplně nedařilo. A tak jsem to vzdala a nechala se unášet okamžikem. Prostým ponořením se do časoprostoru místa, ohraničeného z jedné strany řadou blikajících svíček, z druhé hrbolatými kameny za korytem, přerostlou trávou a divokými keři, a shora mostem. Kromě performerů chvílemi více vnímám okolí. Lodě proplouvající po řece a náhodné intervence cyklistů, kteří se třeba na chvíli zastaví a pozorují dění, ale spíše jen prosviští závratným tempem kolem diváků. Všichni mi díky helmám a cyklistickým (skoro) stejnokrojům splývají v jednoho univerzálního cyklistu, který krouží sem a tam.
Tohle střetávání připraveného a náhodného je chvílemi zábavné a chvílemi neúnosně abstraktní. Za doprovodu vtíravého a zároveň agresivního kytarového sóla Jakuba Krajíce se za strouhou vynořují dvě bíle nalíčené postavy s rozsvícenými svíčkami. V černém odění se zmítají a pohybují na černobílém pozadí velkého graffiti a s padajícím soumrakem je jejich vzájemná interakce občas značně nezřetelná. V centru pozornosti je ta ženská, tančící ve stylu butó, zatímco muž různě mizí a vynořuje se ze zarostlé „džungle“. K tomu se promítá na mostní konstrukci ve smyčce mix záběrů, snad jakési vyjádření zmatků dnešního světa, či možná koloběhu života, spojení naturálního a technologizovaného. Možná i jakýsi politický apel. Zkreslené obrázky asi málokdo z nás dokáže rozšifrovat a tím vlastně přicházíme o část poselství (a možná i klíč) k hlubšímu porozumění a interpretaci performance.
V projevu dvou performerů je jistý náznak příběhu vzájemného sbližování, ale občas se nám do zšeřelého obrazu připlete ještě někdo další (aha, to je jen fotograf…). Budeme-li brát jako základní poselství tohoto „butó tance v městské džungli“ slova, vyčtená z programu, že „Cílem je vytvořit za pomoci tance a hudby prostor prolnutí náhodného a záměrného, který umožní divákovi možnost nahlédnout kulisy svého běžného života z nové perspektivy“, pak musím přiznat, že se to vlastně podařilo. Kusotori mi nabídli alternativní lahůdku značně neobvyklé chutí, kterou nedokážu přesně definovat – ale koneckonců, člověk nemusí všemu rozumět. I když už je mu dost let, jako mně…
Jana Soprová
