Opustit ryk velkoměsta, a přitom necestovat dlouho. Vypnout hlavu. Utišit svět. Chvíli jen tak být. Takovou příležitost poskytl účastníkům procházkový site-specific projekt uskupení Unkulunkulu s názvem escapeescape.
Nasedáme do vlaku na Hlavním nádraží. Slunce babího léta ostře pálí a naše hrstka statečných vyráží za divadelním dobrodružstvím. Okusit další divadlo periferie z letošní festivalové nabídky. Nikdo z nás netuší, co čekat. Průvodce Tomáš Košarišťan se nám představí až v polovině cesty a zpestřuje kodrcání vlaku promluvou o krásách Klínce, kam máme namířeno. Obšírně, značně monotónně nám vykládá snad všechno, co se o Klínci dá dohledat – kolik srážek tu ročně napadne, jak ovlivňuje místo a okolí globální oteplování nebo jak se vede boj se soudem Evropské unie kvůli ohrožení místní fauny. Jelikož se nebojíme interakce, klademe otázky. Spontánními výstupy dochází ke vzniku vcelku komediálních situací. Dovolím si jednu z nich v této reportáži odcitovat:
Průvodce se zmíní o ohroženosti „hlucháně“, přičemž česká sekce výpravy netuší, o co jde.
„A jak vypadá?“ ptá se jedna z účastnic.
„Taká dve krídla má… Čosi ako sokol!“
Iniciativně se ujímám vyhledání obrázku onoho mystického tvora a zjišťuji, že je to tetřev hlušec. Fotku ukážu Košarišťanovi.
„Ahá, taký bažant! To bol môj druhý tip.“
Bez jakéhokoliv náznaku vyrušení pokračuje v rozpravách. Vlastně ho nerozhodí nic – hlášení vlaku, rozhovory spolucestujících ani třeba fakt, že se bavíme mezi sebou. Kladu si otázku, jak moc je důležitý obsah jeho slov. Nestačím to množství uvnímat, ani všechno neslyším. Nechávám se jen unášet jeho jemným projevem. Čiší z toho klid, vyrovnanost a jistá záhadnost, která ve mně probouzí zvědavost. Než dorazíme do cíle, rozdá nám k nahlédnutí plastové modely zvětšených druhů hmyzu – snažíme se spolupracovat, a tak se každý z nás se svým hmyzím kamarádem trochu kafkovsky ztotožňujeme, než nám je při výstupu z vlaku zase zabaví. Dnes se proměna nekoná.
Když vystoupíme, obklopí nás ticho a šumění lesa. Svět se výrazně ochladil a v zapadajícím slunci se chlubí babím leskem. Vydáváme se vzhůru, tak vysoko, že se skoro dotýkáme nebe. Náhle se před námi objeví plácek s dekami, občerstvením a knihami – oáza, v níž si máme dopřát odpočinek těla a mysli před tím, než se vydáme na pouť podzimní krajinou. Kromě občerstvení se všude kolem povalují knihy, herbáře a kazety, které nám mají posloužit jako provizorní průvodce k porozumění řeči lesa a luk.
Les náhle není jen prostorem, kam chodíme sbírat jeho plody, ale začíná dýchat a žít. Průvodci, kteří se nás po cestě ujmou, slouží jako prostředníci. Pomáhají nám s navnímáním lesa v jeho celistvosti. Na jednom stanovišti se například zaposloucháme do šumění listí, křupání větviček – a k tomu se ozve překotný dech člověka, jenž se před našima očima střetává s medvědem. Vidíme a slyšíme strach, pociťujeme respekt a téměř až posvátnou úctu. Kromě respektu ale pracuje performance i s obdivem krásna. Na druhém stanovišti jsme nuceni zpomalit veškeré pohyby a splynout s přírodou za účelem pozorování plaché srny na obzoru. Čas se zastavuje a neexistuje nic než stmívající se nebe a pohled na zvíře rozpíjející se ve stínech lesa. Tento moment inscenace upomíná i na pomíjivost a prchlivost krásna kolem nás, pro které je třeba se občas úplně zastavit a jenom být.
Třetí a poslední fází je cosi jako závěrečná zkouška. Každý poutník je odkázán sám na sebe a jen za pomoci provázku putuje lesem neznámo kam. Do uší mu během cesty zaznívá pohádka s hlavní postavou Svrbění, která se učí být rozumná, přátelská a uvědomělá. Slouží jako alegorie a propojuje nejen vztah člověka a přírody, ale i vztah člověka k sobě samému. K podpoření tohoto motivu posloužilo zrcadlo, ke kterému v roli poutníka doputujeme ve chvíli, kdy se samo Svrbění v zrcadle zhlíží a uvědomuje si a současně přijímá svou krásu. Nastává okamžik propojení – i my na sebe totiž hledíme a sledujeme obraz člověka uvnitř nekonečně se rozpínajícího světa. A je jen na nás, jak jej přijmeme.
Ačkoliv stmívající se les působí mysticky, snad až hrozivě se všemi nepředvídatelnými zvuky a stíny, zavede nás nakonec bezpečně zpátky k vlaku. S pozvolna se ztrácející písní harmoniky nastává čas se s tímhle tajuplným koutem rozloučit.
Cesta vlakem zpátky se nese v jakémsi meditativním mlčení. Ačkoliv jsme skupinka (téměř) cizinců, vládne mezi námi pocit sounáležitosti, protože jsme byli svědky něčeho zvláštního, výjimečného – otiskla se do nás esence pouti, tady a teď.
Veronika Holečková
