Něco je ve vzduchu aneb There is something in the Air. To je název nejnovějšího počinu společenství T.I.T.S. Nely Kornetové, která společně s Jarem Viňarským a Matthew Rogersem vytvořila působivou scénickou akusticko-pohybovou „instalaci těl“, či chcete-li příběh světa od zrození po zánik, věčně se opakující koloběh. Premiéru měla tato produkce před rokem v libeňském sále Alty. Pro uvedení na letošním festivalu …příští vlna/next wave… ovšem trojice performerů, podporovaná zvukovým mágem Björnem Hanssonem a vizuálním umělcem Janem Hustákem, připravila speciální edici tohoto konceptu. K vidění byl zdarma u Baden Baden Štvanice na lávce HolKa (spojující Karlín přes Vltavu s Holešovickou tržnicí) a hlavně pod ní.
Tolik suchá fakta. Celé to ovšem bylo poměrně dobrodružné. A navíc bylo zajímavé sledovat nejen performery, ale i diváky (resp. typy diváků). Začalo to tím, že jsem – podobně jako mnozí další, kteří šli na produkci cíleně – dorazila k Vile Štvanice, kde vládl až podezřelý klid. Jak se ukázalo, je dobré přečíst si přesné určení místa, které je v anotaci k programu na festivalovém webu. Divák si ušetří indiánský běh směrem k druhému konci ostrova. Naštěstí už z dálky bylo slyšet dunivé zvuky a vidět a cítit ostře oranžový sloup kouře.
Prozradím, že jsem představení viděla už o loňské premiéře v Altě, a tak příliš nevadilo, že jsem zmeškala pár minut začátku, kdy účinkující v blyštivých šatech společně s diváky připíjejí na rozmanité krásy a příjemnosti života, hlavně na lásku. Připojila jsem se k performerům, kteří se potáceli se sáčky na obličeji, do nichž dýchali, směrem k řece. Přitom odhazovali kusy oblečení, až zůstali téměř nazí. Intimní partie jim namísto fíkových listů kryla lepicí páska. Pro mě nečitelný symbol jsem si nakonec vyložila tak, že bylo patrně nutné někde na holém těle zachytit mikroporty – neboť hlas a jeho modulace jsou důležitým prvkem konceptu. Obnažená těla se za vydávání spíše zvířecích nežli lidských zvuků zmítala do různých směrů, proplétala se navzájem, válela či plazila se po zemi. Zvuky kombinují (alespoň se domnívám) mix předtočených či vyráběných vzdechů a ruchů s autentickými zvuky vydávanými na místě performery. Chvílemi se ozývalo cosi jako alikvotní zpěv.
Zatímco v interiérové verzi ty různé dýchací techniky, přidušené sténání a zvířecí zvuky působily do značné míry jako interní trénink, v exteriérové to bylo jinak. Dechová cvičení v různých pozicích vzájemně se proplétajících těl a vybraná lokalita posunuly celý koncept dále. Zasazení do přírodního prostředí výrazně znásobilo efekt, podpořilo jistou syrovost provedení a navíc podtrhlo ekologickou linku příběhu. S nadcházející nocí se atmosféra zvýraznila, reflektory a stínohry vytvořily kulisu jakési fantazijní říše. Některé pózy performerů s expresivně ztuhlými výrazy připomínaly sochy a obrazy z dob od antiky po baroko (a možná i pozdější).
Ovšem nebyly to jen připomínky umělecké/umělé nápodoby skutečnosti. Těla společně utvářejí i nejrůznější abstraktní obrazce, občas připomínající fantastická zvířata či skvrny z Rorschachových karet. Pro někoho mohou mít ty propletence až erotický či pornografický podtext, nicméně nahota v pohybu evokuje spíše abstraktní významy. Symbolizuje absolutní svobodu, ale s břemenem vlastní odpovědnosti, fyzické bolesti, ale i osamění, které ani vzájemné fyzické propojení nezmění. Občas se objeví až rituální momenty hmatatelného propojení se zemí, živly, vesmírem. Téma času, oproti umělé interiérové verzi, je tu působivě ztvárněno dalším „hercem“, totiž kalnou řekou, která – zvláště nyní – působí jako živoucí tvor, spěchající kamsi do dáli.
To, co lépe vycházelo v interiérové verzi, byly projekce rozmanitých přírodních i sociálních katastrof jako varovně zvednutý prst upozorňující na možnost apokalypsy (spojenou s mocnou a mnohdy smrtící silou přírody). Tady se promítalo na těla diváků a mostní konstrukci, ale byl to jen poněkud nezřetelný dodatek – stejně jako vypouštění drobných dronů.
Váhám, zda se to téměř hodinové střídání rozmanitých poloh obnažených těl, ať už sólově či v propletenci bizarního „mnohozvířete“, dá nazvat příběhem. U projektů T.I.T.S. se žádné jednoznačné interpretace nedočkáme. Poskytují velký prostor fantazii jednotlivce a divákovi nechají prostor pro individuální zážitek a interpretaci. Čím více různých interpretací, tím více příběhů – což je koneckonců cílem umělecké práce T.I.T.S. Včerejší publikum bylo rozmanité a nejméně z poloviny zcela náhodné. Od postaršího bezdomovce přes kluka na kole až po skupinku teenagerů, jíž z performance vyplynulo téma závislostí. Jiný názor dal najevo – velmi hlasitě a opakovaně – příchozí pán, který pokládal performery nejprve za Teletubbies a následně za mimozemšťany. Neustále je nabádal, aby přestali vzdychat, a nakonec celé téma zhodnotil jako „varovně zdvižený prst“. Zatímco Nela K. během krátké improvizované diskuze prozradila, že jedním z témat je oslava lidství a lidskosti v různých, třeba podivných podobách.
Pro mě z viděného vyplynulo především téma apokalyptické či post-apokalyptické. Lidé navracející se po katastrofě k základním instinktům a své zvířecí podstatě. Lidé hledající záchranu ve společném semknutí, spolupráci a třeba i polyamorii(?). Kdoví…
Jana Soprová
