Řekněte mi, kam se poděl svět…
Festival …příští vlna/next wave… v letošním ročníku plně dostává svému jménu – s každým dnem plyne neznámo kam a vlivem povodňové situace nabývá jeho název zcela nového rozměru. Vedle motta trampského tuláctví se s jeho jménem proto také snadno asociuje i pocit nestálosti a nepředvídatelnosti. Ovšem, přece jen se objevil ostrůvek jistoty, kterým se na dva dny stalo divadlo Komedie. V jeho útrobách se o sedmém festivalovém dni děly zázraky (s)tvoření.
Když jsem v programu spatřila jméno Antonie Rašilovové, přišla mi volba této umělkyně logická – poslední věc, kterou jsem v jejím podání viděla, byla totiž inscenace Tvá ústa měla hořkou chuťve Venuši ve Švehlovce, v níž coby pološílená princezna Salome žádala hlavu Jana Křtitele. Nicméně, ve foyer Komedie se představila v mnohem civilnější rovině v rámci kolektivu TMEL s autorskou pohádkou Neboj, houbo a v lecčems se její zkušenost z Venuše do pohádky promítla…
Příběh je vystavěn na jednoduché premise drobné houbičky, která se z mnoha různých důvodů, jež jsou v díle představeny (strach z výšky, z houbaře, z obavy, že bude jedovatou houbou), bojí vyrůst. Po peripetiích s různými druhy hub nakonec požádá o pomoc samotného houbaře a ve zdánlivém happy endu vyroste, aby ji nakonec houbař sebral.
Žánr pohádky je typicky plný předvídatelných prvků a často předpokládá přítomnost nějakého konfliktu/střetu/překážky, které hlavního hrdinu promění či posunou, aby došel ke svému konci (který v případě autorské pohádky nemusí být nutně šťastný, viz pohádky Oscara Wilda). Tato část freitagovské pyramidy v pohádce Rašilovové však chybí. Naše hrdinka se utkává s vlastním strachem vyrůst, ale v díle absentují prvky, které by vysvětlovaly, kde získává motivaci k tomu, aby vyrostla, když jsou před ní všechny její „kamarádky“ nekompromisně uříznuty obří pilou. Odpověď na otázku, proč následně požádá o pomoc samotného houbaře, proto zavání téměř až stockholmským syndromem…
I přesto, že cesta k cíli není jasně motivačně dlážděná, coming-of-age sdělení pohádky vyplyne vcelku jednoznačně a trochu připomíná Barrieho Petra Pana – není třeba se bát vyrůst, protože nehledě na to, jak děsivě to působí, jde o přirozenou součást života, která nás posune dál; slovy autorky „vyrosteš jinde“.
Drobné vady na kráse obsahu ovšem kompenzuje zdařilá a vizuálně působivá forma v podobě minimalistické skříňky s měděnými trubkami (symbolicky zastupující kořeny přírody) s několika výřezy na horní desce, odkud houby vyrůstají. Pohádka je koncipovaná jako loutko-objektové divadlo, v němž vyjma mluvících a esteticky velmi hezky řešených roztodivně barevných hub (vyrobených z molitanu, montážní pěny či naplněné punčochy) sehrává hlavní roli roztomilý houbař-sloník. Jeho postava vytváří komicky půvabný kontrast k jeho brutálním činům, kdy po lese pochoduje s pilou násobně větší, než je on sám, a „masakruje“ jakoukoliv houbu, která v lese vyraší. Na druhou stranu to dělá s úctou a každé z nich dá před ukončením života vděčný polibek smrti.
Za pozornost stojí i hudební a zvukový doprovod Jana Froňka, který s precizním timingem doplňuje akce Rašilovové a dává tak dílu nádech animovaného snímku, přičemž hudební podkres evokující soundtrack Bruno Coulaise k filmu Koralína doplňuje tuto pohádkovou jednohubku o „feel-good“ něžnou atmosféru.
Kdo si chtěl ukrátit čekání na udílení Poct a propadnout jemné melancholii, ten mohl ještě jednou navštívit divadelní instalaci Apoleny Vanišové a Jana Bárty s názvem Parsifalové. V roli posluchačů a ve své podstatě i jistých zpovědníků v místnosti, která záměrně evokovala holé pokoje nápravných zařízení, vyslechli diváci příběhy nepříznivých osudů pěti chlapců z dysfunkčních rodin. Pět rváčů s osudem v přesvědčivě pubertálním podání Pavla Neškudly směřuje k tomu, aby se po životních útrapách stali Parsifaly svých vlastních příběhů.
Když se řekne „udělování cen“, málokdo si představí něco jiného než velkolepé oficiální ceremonie se spoustou děkovných proslovů, zvedáním sošek do vzduchu a hurónským potleskem. Next wave udílí vlastní ceny, resp. Pocty, a i v tomto směru zůstává věrná alternativnosti. Letošní slavnostní večer nesl název Mladý princ No. 1. Jako obvykle nešlo pouze o předávání cen, nýbrž částečně i o uměleckou performanci. Tentokrát v podání skupiny DÍLO a inspirovanou Exupéryho Malým princem.
V roli mladého prince coby moderátora, trampa a průvodce celého večera exceloval Jakub Jelínek. Jeho nesporný talent nespočíval pouze v nádherném přednesu, kdy z každé repliky čišela upřímnost, hloubka a naplněnost slov, ale mimo jiné svůj projev doplňoval výborně načasovanými dramatickými pauzami, čímž trefně dynamizoval své výstupy. Přesně jako malý princ, i Jelínek působil dojmem křehkosti a zranitelnosti, což podtrhával nádherně poetickým textem, který se nesl v melancholičtějším duchu vypovídaje o posledních světlech, uštknutí hadem, černočerné tmě či samotě.
Atmosféru tohoto poetického rámce dotvářely sépiově tónované záznamy putování mladého prince přírodou promítané z retro filmových kotoučů za doprovodu lyrických skladeb s akustickou kytarou. Jednoduše nádherné.
Autorem videí, která se prolínala celým večerem, je Jan Motal, o hudební podkres se postarali Jakub Čermák a Pavel Kielberger.
Samotný akt předávání byl stylizovaný zcela v duchu trampského motta festivalu. Ocenění umělci obdrželi do plecháčku sběračkou nabírané červené víno z hrnce a jeden si získal princovu přízeň natolik, že dostal i fazole v konzervě ohřáté na vařiči.
Všechny Pocty letošního ročníku putovaly do rukou slovenských kolegů z alternativní, nezávislé a undergroundové umělecké scény. Do jisté míry šlo o vyjádření podpůrného postoje české kulturní komunity vůči komplikované a totalitárně se vyvíjející situaci na Slovensku. Ocenění byla přijata nejen s dojatým povděkem, ale i přes povzdechy spojené s aktuálním děním doprovázely předávání v jednotlivých kategoriích proslovy plné naděje a touhy pokračovat, nevzdat se. Poctu za projekt získalo Divadlo Stoka (Peter Tilajčík, Blaho Uhlár in memoriam), Talentem se stala Mária Piatriková (Divadlo K), Osobností Jana Mikuš Hanzelová (Diera do světa) a Živoucím pokladem Jozef Vlk (Debris Company). Produkčním počinem je Festival KioSk a jako Publicistický čin byl oceněn internetový časopis mloki.sk.
Noví držitelé zrcadlových masek od Petra Nikla pak zakončili ceremoniál veřejně předneseným manifestem, v němž vyjádřili nesouhlas se současným jednáním slovenských politiků a jejich přístupem ke kultuře. Zavázali se k tomu, že vytrvají a že se nenechají zastrašit. V tomto jak bolestném, tak primárně nadějeplném a hluboce dojemném večeru se silně projevila stále platná a vřelá československá vzájemnost – duší jsme stále jeden národ.
Veronika Holečková
Foto Anna Černá