Dej Bůh štěstí Masopustu
Pravda, tahle varianta přání o nedělním večeru nezazněla, ale jinak se „bohovalo“ o sto šest. Bůh a repliky spojené s ním a s křesťanstvím jako takovým jsou hlavním (byť ne jediným) tématem inscenace Vyškrtaný Bůh. Zahajovací představení festivalu bylo zároveň poslední premiérou divadelního spolku Masopust.
Když Masopust neočekávaně ohlásil, že definitivně končí, mnohé z nás to zaskočilo. Ale je fakt, že existence nezávislého souboru a udržování tvůrčí kontinuity není žádný med a jsou-li herečky a herci hodně vytíženi, na koníčky podobného typu jaksi nezbývá čas. Po odchodu Štěpána Pácla do Brna sice ještě nějaká energie byla, ale společné úsilí spoluzakladatelů a nového vedení situaci nezvrátilo. Masopust spěl zvolna ke svému konci a hříčka Vyškrtaný Bůh je tečkou za činností tohoto pozoruhodného seskupení, které se nepopiratelně zapsalo do historie českého divadla 21. století.
Na první pohled jde spíše o poloimprovizovanou legrácku, totiž sérii replik či zvolání, v nichž se objevuje jméno Boží, a které byly vyškrtány z textů inscenovaných po různých divadlech v celé republice. Protagonisté Pavla Beretová, Jana Pidrmanová a Miloslav König si s nimi libovolně pohrávají a do hry zatahují i diváky, kterým je nabídnuta možnost vybrat si a poté reprodukovat nějaký ten úryvek. Citáty pocházejí z rozmanitých her od Shakespeara po Čapka. Člověk si přitom uvědomí, jak často – navzdory celoživotní ateistické výchově – používá, zvláště ve vypjatých okamžicích, nějakou frázi, větu nebo výkřik, jehož základ vychází z křesťanské terminologie. A že i každý neznaboh zažil chvíli, kdy se modlil k tomu neznámému kdesi nad námi.
Z hravého jamování postupně vyrůstá docela pozoruhodná inscenační struktura. Navádí k přemýšlení nad tématem a propojuje globální kulturní zázemí s příběhem naší kultury, spjaté jaksi přirozeně s náboženskými termíny. Současně upozorňuje i na jakési podvědomé cenzorství (vyškrtávání replik souvisejících s Bohem by bylo pochopitelné za socialismu, ale proč teď?). A to vše je nenásilně propojeno s příběhem spolku Masopust a jeho vývojem. Mimo jiné s trvalou existenční nejistotou, nutností každoročně žádat o grant a pokaždé vymýšlet něco, co by zaujalo grantovou komisi.
Projekt koneckonců má – na pouhou hříčku – opravdu excelentní umělecké zastoupení. Autorkami konceptu jsou Tereza Marečková a Kateřina Součková. Za jejich projektem stojí nejen extravagantní nápad, ale také dost práce. Hlavně s tím, jak dostat z kolegů dramaturgů tipy na hry, z nichž byly pro inscenační účely repliky vyškrtány. Nakonec se jim podařilo sehnat a shromáždit podklady od 17 dramaturgyň a dramaturgů. Komentář k nesnadné virtuální komunikaci s dotyčnými je tu navíc vtipně zapracován. A pak je tu Jiří Adámek Austerlitz. Mistr v zacházení s jevištním slovem nejen ve významové, ale i zvukomalebné rovině, který vytvořil scénář a celou věc zrežíroval. Hudební a zvukový doprovod obstarává Ian Mikeska na různé nástroje a má i poslední slovo.
O hereckém obsazení už byla řeč. Jak je vidět, někdo si s radostí odskočí z největšího českého jeviště na to (možná) nejmenší – lze-li prostor Eliadovy knihovny vůbec jevištěm nazvat. Pro účely inscenace se navíc pozičně proměnil. Diváci vstupují oknem a posedávají po celém obvodu sálku v různých úrovních, zatímco účinkující se mezi nimi proplétají a „sousedskými“ pozdravy vytvářejí už od počátku příjemně srdečnou atmosféru. Pokud bychom chtěli tento scénický tvar pojmenovat, zřejmě se nám to nepodaří. Nejblíž má asi ke kabaretu, ale velmi specifickému. Základem jsou, jak už bylo řečeno, různě modulovaná tematická zvolání (Proboha! Kriste Pane! Bože můj! atd.) a dojde i na společné prozpěvování, kdy herecká trojice například postupně obchází sálek ve stylu koledníků K+M+B. Vzhledem k režijnímu vkladu není překvapením, že se tu objevují repetice textů v různých variacích, intenzitě i přízvucích, náznaky voice-bandu i překrývání replik hlukem (například vysavače) a kombinace řeči bez mikrofonu a s mikrofonem. Prostoru je využito doslova beze zbytku. Ať už připomeneme účast dramaturgyní, (Součková sedí napůl skrytá v nápovědní budce, Marečková naopak stále čistí koberec a svědomitě přitom cituje z žádostí o granty), či pohyb herecké trojice. Prostorově nejzajímavější je závěrečné intermezzo, kdy trio mizí do zákulisí, a nakonec zbývá jen malá škvíra ve dvířkách na horizontu, z níž poslední deklamující nechce odejít.
Dynamika inscenace je úmyslně rozvolněná, doslova si pohrává s časoprostorem. Jsou tu zámlky, mění se intenzita a energie, stále se něco děje, i když je zdánlivý klid. Bezpochyby lze objevit i rozmanité odkazy k inscenacím, které Masopust v průběhu let uvedl. Já jsem si oživila dávnou vzpomínku z roku 2010, kdy jsem víceméně náhodou zhlédla Brand-Oheň ve zkušebním prostoru v Preslově ulici na Smíchově. Pod hlavičkou Transteatral v něm v režii Štěpána Pácla hráli mimo jiných právě Miloslav König a Pavla Beretová. Byla to tehdy událost, za kterou Pácl získal tiutl Talent roku v anketě kritiků. I o dva roky později v divadle v Celetné – opět v jeho režii a už pod hlavičkou Masopustu – se ve Vytrvalém princi objevila výše zmíněná dvojice. Je tedy jasné, že obsazení Vyškrtaného Boha má v sobě i jistou nostalgickou symboliku.
Na závěr musím zmínit ještě jeden důležitý aspekt tohoto projektu. Každý z diváků našel na sedadle objemnou knihu MASOX, která vyšla k 10. výročí existence Masopustu (editorkami byly T. Marečková a J. Součková) a při příležitosti této premiéry se stala součástí programu. Na přední straně přebalu můžeme na základě „anatomie skladby“ odkazující k jednotlivým stránkám knihy, kde jsou podtrhány konkrétní repliky, nacházet klíč k hlubšímu chápání nejen této inscenace, ale i estetického, tematického a duchovního chápání filozofie souboru a koncepce jeho tvorby.
Jako obvykle si i tentokrát odnáším z představení Masopustu pocity velmi zvláštní. Bylo to zábavné a vtipné, ale zároveň trochu nostalgické a mrazivé. Tak si to asi divadelní Bůh přeje…
Jana Soprová
