Pražská část festivalu …příští vlna/next wave… se završila na Den české státnosti politickým divadlem. Pomyslnou korunu této kombinaci dodal fakt, že paralelně s festivalovým programem probíhala i protivládní demonstrace na Václavském náměstí. Dva naprosto rozdílné světy, a přitom tak blízko k sobě. Podobná témata, diametrálně odlišná stanoviska.
Na festivalu se začalo zlehka, česko-ukrajinským performativním setkáním Language Barriere Equal Studentů pro Ukrajinu. Hodnotit tento dvouhodinový kvazi divadelní tvar je poněkud složité, protože částečně plní i terapeutickou funkci. Vznikl z touhy studentů DAMU se pomocí tvorby lépe poznat a spřátelit se studenty ukrajinských uměleckých škol, kteří kvůli válce na Ukrajině uprchli do Prahy.
Celé dílo má tři části. V podmínkách divadla Komedie je oddělují i tři různé prostory. Společné setkání začíná v pasáži, navazuje procházka labyrintem zákulisních chodeb a končí v útulném obýváku u dlouhého stolu. První část probíhá v angličtině a herečky dávají divákům dílčí úkoly, pomocí nichž postupně poukazují na jedinečnost našeho setkání. Každý jsme z jiného koutu Prahy, někteří i mimopražští, a přesto jsme se v jeden čas potkali na jednom místě. Celá tato část je ale pravděpodobně i kvůli poměrně vysokému počtu lidí a prodlevám mezi jednotlivými úkoly poněkud zdlouhavá a nepříliš zajímavá. Diváci poslušně popisují lístečky, které pak umisťují na mapu Prahy, aby tato část vyvrcholila pochodem papírových panáčků do místa, v němž se nacházíme.
Přechod ke třetí, stěžejní části díla je podbarven ukrajinsko-českým přednesem básně Halyny Kruk My všichni, Evropo, jsme hluboce zneklidněni. Nenásilně, aniž by s k vyřčenému herečky nějak vztahovaly, je připomenut válečný konflikt, před kterým tyto dívky, které nás společným setkáním provázejí, prchaly. Ve třetí části se octneme v obýváku, jsme usazeni okolo stolu, po němž jezdí elektrická mašinka s vagonky kostkového cukru. Vláček se vždy před někým zastaví a na dotyčného čeká pod stolem schovaný úkol. Postupně se tak skupina navzájem stále více poznává, probíhá česko-slovensko-ukrajinský dialog o vzpomínkách, oblíbených místech nebo písničkách. Podává se moučník a sušenky, kávu nebo čaj v hrnečkách supluje alespoň teplá voda. Vše samozřejmě provází jistá nejistota, až rozpaky. Když úkoly plní herečky, získá vše přirozeně větší švih, přesvědčivost i tempo. (Frapantní rozdíl je mezi zpěvem hymny v českém podání, kde se ve stresu kromě tónů pletou i lučiny se skalinami, a hrdým ukrajinským pěveckým výkonem.) A vůbec nevadí, že Ukrajinkám při jejich vyprávění není rozumět každé slovo. Kontext je patrný a o samotné sdělení zde vlastně až tolik nejde. Paradivadelní rozměr je u podobných akcí mnohem důležitější, přesto ukrajinské herečky pod vedením českých a slovenských tvůrců zprostředkovaly a umožnily příjemný zážitek, kterému by pro větší plynulost možná pomohla kratší stopáž a pevnější obrysy, v nichž by se i divák lépe zorientoval. Nakonec jsme se ale všichni nějak dorozuměli a to je to nejpodstatnější.
O poznání tíživější atmosféru vyvolala inscenace souboru A teď nádech a leť s názvem Hranice. Co chtějí? Co chceme? Inscenátoři dokumentárním způsobem referovali o dění na polsko-běloruské hranici. Předčítali výpovědi Poláků, kteří poblíž hranice bydlí, i svědectví samotných uprchlíků, kteří se tudy chtějí dostat dále do Evropy. Jedinečná byla snaha o mnohovrstevnatost pohledu, i když i tak byl humanitární apel více než zřejmý a tvůrci dali najevo, na které straně stojí. Ke slovu se ale dostali i lidé, kteří s pomocí váhají nebo raději volají pohraniční stráž, ačkoliv vědí, že ta uprchlíky odveze pryč do lesa nebo zpět za hranici. Různé předčítané texty šikovně pracovaly s nabízenou perspektivou. A nejen s různými úhly pohledu, ale i s hloubkou prožitku těch, jejichž jménem se zde mluví. Herecký projev trojice, která nás zpověďmi a komentáři provází, je velmi umírněný, civilní. Emoce vyvěrají z obsahu, nikoliv z formy. O to silněji pak celkem působí. Inscenace je velkým varovným prstem, ovšem, jak už to tak u politického divadla bývá (a dle následné diskuze si toho jsou vědomi i samotní tvůrci), potýká se s problémem přesvědčování přesvědčených. Do divadelních prostor zkrátka přijdou lidé, kteří sdílí prezentovaný světonázor, a inscenátoři tak musí více přemýšlet nad tím, jak své apelativní dílo dostat mezi širší okruh lidí.
Na následnou diskuzi s divadelníky z obou projektů se připojila novinářka Tereza Engelová, nejnovější držitelka ceny Ferdinanda Peroutky. Řízený dialog o rozdílech i styčných bodech v práci umělce a novináře při předávání příběhů z válek a dalších krizových oblastí či komunikování závažných témat nebylo zrovna povzbudivé povídání. Diskutující se shodli, že nás rozhodně žádné světlé zítřky nečekají. A lidí ochotných naslouchat – ať už umělců nebo novinářů – spíše ubývá. Získávat nové okruhy diváků a jejich důvěru je tak společnou výzvou obou oblastí.
Veronika Švecová
