Poslední divadelní tramping

S vizemi příští vlny přecházíme Rubikon. Naposledy jsme se rozhlédli po krajině z brněnské Petra Stranensis a pak sjeli výtahem do postapokalyptického labyrintu s ekologickou fotodílnou Mladého prince No. 2 v HaDivadle. Nedělní tramping vyvrcholil 13. října instalací diorámy nazvané Krajina s bažantem, zajícem a srnkou.

Performativní procházku Divadla Setkání, která vedla Tichým údolím, reflektoval Dominik Melichar v šestém díle internetového Tsunami. Brněnská edice se konala pod titulem Petra Stranensis na Stránské skále i v jeskyni pod ní a podle účastníků obou setkání měl koncept a jeho provedení v podání Tobiáše Nevřivy, Terezy Dostálové a Olivera Schnürera podstatně jinou a zcela svébytnou atmosféru. Putování živou krajinou je reálný prožitek, který však mohou už v jeho průběhu relativizovat obavy z budoucnosti provázené více či méně vytěsňovanými pocity viny z poškozování přírody.

Obraz postapokalyptické budoucnosti ve stávajících kulisách, respektive členitých prostorách HaDivadla připravila skupina DÍLO. Součástí site-specific performance Mladý princ No. 2 byla ekologická fotodílna Jana Motala. V reflexi z Mladého prince No. 1, jenž byl uveden v pražském divadle Komedie, zmiňuje Veronika Holečková inspiraci Exupéryho Malým princem (Tsunami 5). S aluzemi na toto dílo se pracovalo i v brněnském pokračování. Mně osobně připomínala postava ztvárněná hercem Jakubem Jelínkem hrdinu existenciálních westernů. U pokladny jsme s ním nastoupili do výtahu a v nastalé tmě vyslechli krátký prolog o mizejícím světě, z něhož se kromě fauny a flóry vytrácejí i slovenští divadelníci. V parafrázi na Exupéryho věnování se tak propojila environmentální filozofie s odkazem na potlačování slovenské nezávislé kultury a v širším kontextu se zánikem divadel, galerií a kin jako takových. V HaDivadle byly zastoupeny všechny tři typy kulturních zařízení.

Historicko-politických vlivů se v krátké přednášce o analogové a digitální fotografii a filmu dotkl také autor a koordinátor fotodílny Jan Motal. U šaten nás pozval do funkční minilaboratoře vybavené vzorky a materiály, vztahujícími se k tématu. Tím byla biologicky odbouratelná fototvorba s využitím expozičních vlastností rostlin. Bylo vzrušující oživovat přirozené chemické procesy jako alchymisté a sledovat, jak kompozice z listů a snítek, máčených v roztoku z vody, sody a vitamínu C, vyvstávají na fotopapírech. Nebo jak spoluúčastník Ivan Buraj nahrazuje efekt „švenkování“ stopou tekutiny. Naše schnoucí výtvory utvořily v koutě šatny malou galerii.  Fytogramy ovšem nenahradí klasickou fotografii, takže jsme obdrželi tipy na maximální recyklaci materiálů. Podrobné informace najdou zájemci v článku Jana Motala v Tsunami 3 (ke stažení ve formátu pdf zde: https://nextwave.cz/wp-content/uploads/2024/10/Next-Wave-Tsunami3-na-web.pdf )

Otázka udržitelnosti a toxicity technologizované umělecké tvorby se promítla do navazujícího scénického výstupu. Pod postranním schodištěm v jiné části podzemního labyrintu bivakoval Jakub Jelínek. Zálesák s duší filozofa vedl monologický rozhovor. Snad s Bohem, snad s kreativním duchem nebo duchem zesnulého umělce, protože se dotyčného ptal, zda má kytaru, a jedním dechem dodal, že jen umělci přežijí bez jídla. Úkryt, ve kterém hledali bezpečí před apokalypsou stíhaným světem a lidskými hyenami, měl romantizující charakter zašlých novověkých kultur. Samet, kožešiny a mohutné svícny, které snad našel v zavřeném divadle, kontrastovaly s poslední masovou konzervou, ohřívanou na příručním plynovém vařiči z jakéhosi hobby marketu. Blednoucí vzpomínky prezentoval Motalův černobílý experimentální snímek, odkazující k začátkům umělecké kinematografie, promítaný z ruční promítačky na osmimilimetrové filmy. Záběry brownfields, příměstské džungle a nedosažitelného letícího letadla, prolínačky a animované škrtance… A mezitím Jelínek jako ztroskotanec bez cíle a současně němý glosátor proměn. Také on je vymírající druh – ať už jako Exupéry, nebo jako jeho princ. Projekci doprovázely písně od Cermaque s folkovým apelem. Mimo jiné o tom, že denně zmizí na dvě stě druhů zvířat a rostlin. Tvůrci až sebemrskačsky přiznali podíl postmoderního umění na současném stavu planety. Za závěrečným výstupem jsme se vrátili zpět do šatny. Na pozadí prázdných věšáků se osiřelý princ, poslední článek rodu, propadl do temné nicoty.

Nicota se rozprostírala v podzemním foyeru u baru, kde se svědomí tišilo tekutou anestézií. Nicméně s mírně ironickým nadhledem Jana Mocka se výčitkám čelilo lépe. Finále 31. ročníku festivalu …příští vlna/next wave… se konalo v hlavním sále a zcela v duchu divadelního trampingu. Podle myšlenkových vzorců z konce 20. století by název Krajina s bažantem, zajícem a srnkou mohl evokovat kýčovité olejomalby s mysliveckou tématikou nebo fototapety s krajinnými motivy. Mockova inscenace se k simulaci krajiny vztahuje s nostalgičností, která je odrazovým můstkem k ekokritickému konceptu. Umím si představit, že kontrast mezi křehkostí a houževnatostí, zmiňovaný v anotaci, je pohyblivá veličina a performeři Robin Seidl, Arseniy Mikhaylov a Tomáš Janypka reagují na individuální energii hlediště. V HaDivadle se jelo po zmíněné ironické lince a o to silnější byl katarzní moment – scénování trampského posezení.

Technicky náročná nonverbální performance se odehrává v rytmu hudební smyčky. Text písně k depresivní kytarové skladbě Matouše Hekela o kruté lhostejnosti nebes, beznaději a nedobrovolném sociálním vyloučení akcentují drobné gagy tří Sisyfů. Novodobého trubadúra, teplákového street boye a umírněného lumbersexuála. Trojice střídavě performuje pantomimickou hru na kytaru a v pomalém tempu staví diorámu výše zmíněné krajiny. Se stoickým klidem a mírně groteskním úsilím přinášejí herci na scénu polystyrénové balvany různých velikostí a umělé rostliny. Přestavují je s perfekcionismem aranžérů a se zaujatostí kutilů dotvářejí scénickou kompozici k dokonalosti. Hraje se tu na syntetické přírodní živly a imitaci mužství, na pastorální alpskou romantiku, odpovídající obrazu vysokohorské scenérie na plachtě zadní kulisy.  Snad i ty zvířecí vycpaniny jako by ožily, když se rozhoří ohýnek. Klamná iluze autenticity zůstane iluzí a rozpadne se – stejně jako každá snaha nahradit reálné prostředí s jeho přírodními zákonitostmi syntetickou náhražkou.

Veronika Boušová

Brněnský festivalový víkend začal v HaDivadle hravě poetickým programem. Výtvarník a performer Petr Nikl připravil ve spolupráci s Martinem Kyšperským a dalšími hudebníky performanci s názvem Prchavé hadí partitury. Ještě předtím uvedli Antonie Rašilovová a Jan Froněk (Kolektiv TMEL) loutkovou pohádkou Neboj, Houbo, o které jsme psali v reportáži z pražské části Nextky (Tsunami No. V).

Z mého pohledu byla pohádka Neboj, Houbo předehrou k večernímu představení. Dotkla se tajemství mycelia i otázky nevyhnutelnosti osudu s hravou – a pro nás dospělé mírně psychedelickou – poetikou. Takto naladěni jsme se mohli ponořit do imaginárního vesmíru hračičky Petra Nikla. Umělce spojeného s festivalem od 90. let a autora zrcadlových masek, které se předávají oceněným umělcům v rámci udělování Poct festivalu.

Prchavé hadí partitury se hrály podle tradičních niklovských not, respektive schématu. Černou scénu rámovaly roztodivné rekvizity a po obou stranách byli umístěni hudebníci. Vedle Martina Kyšperského se na kakofonii ruchů, tónů, dutém klapotu a více či méně disharmonických linkách podíleli bubeník Aleš Pirgl a Martin Janíček, hráč na originální nástroje a udělátka. Výtvarně-hudební performance se pohybovala od řádu k chaosu, ze kterého v rytmizovaném časoprostoru povstával nový řád. Petr Nikl vstoupil na scénu v kostýmu kubistické loutky, jakéhosi mechanického panáka s teleskopem namísto hlavy. Z něj vypustil první herní kouli a v nigredu spustil zdánlivě samohybný systém utváření nového vesmíru. Herní prostor osahal a vymezil v geometrických světelných úhlech, které házela na stěny pojízdná baterka. Po tomhle stvořitelském aktu už do něj vstoupil ve svém tradičním tělovém kostýmu přerostlého batolete s věčně padajícími punčocháči. Pomocí dvou kreslících tyčí obtáhl na podlahu svůj stín v andělském tvaru a zapouzdřil ho do hadích kliček. Etnický motiv ve stylu prehistorických jeskynních kreseb se zároveň podobal buňce pod mikroskopem. Stvoření fiktivního světa dokončil posypem podlahy dětskou krupicí.

Proudy krupice v bodovém světle byla meditativní fáze, podbarvená nesourodými zvuky rodícího se vesmíru. Trvala právě tak dlouho, aby ji divák snesl. V timingu nových impulsů je Nikl mistr. Divák v jakémsi tichém transu jen čeká, čím ho ta zvídavá larví bytost a zároveň boschovsky děsivý Pán mechanických hraček překvapí. Jsou tu věci očekávatelné, jako proslulí robotičtí brouci a vysavače, kinetické koule pohybující se po nevypočitatelných drahách nebo zmítající se Kolumbovo vejce. A samozřejmě elektrický kartáček na zuby, opisující na zemi dokonalou kružnici. Pak jsou tu momenty zdánlivě spontánní a gagy, jako ten s gumovými prasátky. Na ně Nikl jen tak mimochodem vypíská krátkou melodii. Jako dítě, které si najednou všimne potenciálu hračky, a jakmile se o něm přesvědčí, přestane ho zajímat.

Udržení celistvosti ve zdánlivě impulzivním jednání a schopnost vyvolat zdání nahodilosti je pozadí, na kterém se skládají a rozpadají struktury. Scéna HaDivadla umožnila Niklovi rozšířit prostorové dimenze do hloubky i výšky. V jednu chvíli stanul v šerosvitu na konci tunelu, pak se zase objevil nad jevištěm jako rybář a obkroužil hemžení robotické populace na krupicovém sněhu okřídlenou koulí. Do scénických obrazů se obtiskoval styl jeho jemné fantazijních grafiky, boschovské motivy i Bůh-architekt Williama Blakea. Stále se opisovaly nějaké oběžnice, stále se něco záměrně vychylovalo z dráhy a přestavovalo. V maximálním rozpětí hravosti ducha se fokusovalo na úrovni nanotechnologií. Mezi to zazněly zcela spontánně dvě písně, ze kterých jsem znala Dogátka, pro která se tu stavěla doupátka. Na závěr, kdy stále sílící kakofonie zvuků nabyla operní opulentnosti a celý ten svět tepal, se jeho stvořitel zjevil v obrovské svítící skřítkovské čepici a tímto tykadlem se v mírných úklonách dotýkal diváků. Laskavý humor a magičnost doteků pak shodila svita bizarních panenek s diktafony namísto těl. Ukřičené ječící diváctvo. Těžko rozeznat, zda nekriticky nadšené, nebo rozhořčené. Záleží na tom, jak si ho kdo naprogramuje.

Veronika Boušová