Brněnský festivalový víkend začal v HaDivadle hravě poetickým programem. Výtvarník a performer Petr Nikl připravil ve spolupráci s Martinem Kyšperským a dalšími hudebníky performanci s názvem Prchavé hadí partitury. Ještě předtím uvedli Antonie Rašilovová a Jan Froněk (Kolektiv TMEL) loutkovou pohádkou Neboj, Houbo, o které jsme psali v reportáži z pražské části Nextky (Tsunami No. V).

Z mého pohledu byla pohádka Neboj, Houbo předehrou k večernímu představení. Dotkla se tajemství mycelia i otázky nevyhnutelnosti osudu s hravou – a pro nás dospělé mírně psychedelickou – poetikou. Takto naladěni jsme se mohli ponořit do imaginárního vesmíru hračičky Petra Nikla. Umělce spojeného s festivalem od 90. let a autora zrcadlových masek, které se předávají oceněným umělcům v rámci udělování Poct festivalu.

Prchavé hadí partitury se hrály podle tradičních niklovských not, respektive schématu. Černou scénu rámovaly roztodivné rekvizity a po obou stranách byli umístěni hudebníci. Vedle Martina Kyšperského se na kakofonii ruchů, tónů, dutém klapotu a více či méně disharmonických linkách podíleli bubeník Aleš Pirgl a Martin Janíček, hráč na originální nástroje a udělátka. Výtvarně-hudební performance se pohybovala od řádu k chaosu, ze kterého v rytmizovaném časoprostoru povstával nový řád. Petr Nikl vstoupil na scénu v kostýmu kubistické loutky, jakéhosi mechanického panáka s teleskopem namísto hlavy. Z něj vypustil první herní kouli a v nigredu spustil zdánlivě samohybný systém utváření nového vesmíru. Herní prostor osahal a vymezil v geometrických světelných úhlech, které házela na stěny pojízdná baterka. Po tomhle stvořitelském aktu už do něj vstoupil ve svém tradičním tělovém kostýmu přerostlého batolete s věčně padajícími punčocháči. Pomocí dvou kreslících tyčí obtáhl na podlahu svůj stín v andělském tvaru a zapouzdřil ho do hadích kliček. Etnický motiv ve stylu prehistorických jeskynních kreseb se zároveň podobal buňce pod mikroskopem. Stvoření fiktivního světa dokončil posypem podlahy dětskou krupicí.

Proudy krupice v bodovém světle byla meditativní fáze, podbarvená nesourodými zvuky rodícího se vesmíru. Trvala právě tak dlouho, aby ji divák snesl. V timingu nových impulsů je Nikl mistr. Divák v jakémsi tichém transu jen čeká, čím ho ta zvídavá larví bytost a zároveň boschovsky děsivý Pán mechanických hraček překvapí. Jsou tu věci očekávatelné, jako proslulí robotičtí brouci a vysavače, kinetické koule pohybující se po nevypočitatelných drahách nebo zmítající se Kolumbovo vejce. A samozřejmě elektrický kartáček na zuby, opisující na zemi dokonalou kružnici. Pak jsou tu momenty zdánlivě spontánní a gagy, jako ten s gumovými prasátky. Na ně Nikl jen tak mimochodem vypíská krátkou melodii. Jako dítě, které si najednou všimne potenciálu hračky, a jakmile se o něm přesvědčí, přestane ho zajímat.

Udržení celistvosti ve zdánlivě impulzivním jednání a schopnost vyvolat zdání nahodilosti je pozadí, na kterém se skládají a rozpadají struktury. Scéna HaDivadla umožnila Niklovi rozšířit prostorové dimenze do hloubky i výšky. V jednu chvíli stanul v šerosvitu na konci tunelu, pak se zase objevil nad jevištěm jako rybář a obkroužil hemžení robotické populace na krupicovém sněhu okřídlenou koulí. Do scénických obrazů se obtiskoval styl jeho jemné fantazijních grafiky, boschovské motivy i Bůh-architekt Williama Blakea. Stále se opisovaly nějaké oběžnice, stále se něco záměrně vychylovalo z dráhy a přestavovalo. V maximálním rozpětí hravosti ducha se fokusovalo na úrovni nanotechnologií. Mezi to zazněly zcela spontánně dvě písně, ze kterých jsem znala Dogátka, pro která se tu stavěla doupátka. Na závěr, kdy stále sílící kakofonie zvuků nabyla operní opulentnosti a celý ten svět tepal, se jeho stvořitel zjevil v obrovské svítící skřítkovské čepici a tímto tykadlem se v mírných úklonách dotýkal diváků. Laskavý humor a magičnost doteků pak shodila svita bizarních panenek s diktafony namísto těl. Ukřičené ječící diváctvo. Těžko rozeznat, zda nekriticky nadšené, nebo rozhořčené. Záleží na tom, jak si ho kdo naprogramuje.

Veronika Boušová

Byli jste někdy pod Barrandovským mostem? Nikdy bych si nemyslela, že místo pod frekventovanou dopravní tepnou tak mohutně žije. Jako by se člověk ocitl v jiném světě.

Od tramvajové zastávky Hlubočepy se můžete vydat do přírody několika směry. Jeden vás zavede k polorozpadlému bazénu pod terasami, který divadelníci už několik let využívají pro jedinečné produkce (Psí dny, Extáze). Ale vydáte-li se podél potoční strouhy směrem přímo pod mostní konstrukci a zdárně prokličkujete mezi cyklisty, kteří to na zdejší stezce pálí naplno, budete překvapeni. Cestu lemuje jedinečná – patrně samozvaná – galerie velkých pestrobarevných graffiti. Nakonec se před vámi otevírá výhled na Vltavu s veškerou říční romantikou včetně lodí a loděk, od těch velkých výletních po malé hausbóty.

Právě tady pozvala diváky skupina KUSOTORI. Jde o „fúzi“ Butoh CZentre a anarcho-folkového dua  Motherfucifer, konkrétně Kristýny Boháčové (jinak dramaturgyně a koordinátorky projektu V těle v pražské Akropoli) a Vojtěcha Kosoura s Jakubem Krajícem (autorem hudby) a Alžbětou Jechovou (zde tvůrkyní projekcí). Společně vytvořili koncepci projektu s názvem Přebývání na okraji / Dwelling on the Edge a první tři jmenovaní v něm také performují. Písemné odůvodnění záměru působí zajímavě –  rozhodli se upozornit na území na hraně městské džungle. Tedy na místě, kde se ostře střetá civilizace s divokou přírodou. Krása a ošklivost, hra živlů, bublající voda utíkající umělým korytem do řeky, kameny a prach vířený pravidelně projíždějícími cyklisty. A nad tím dunění aut na mostě i zvuky nedaleko projíždějících vlaků násobené ozvěnou.

Vnímání alternativních proudů umění vyžaduje fantazii, napojení na performery, chápání jejich filozofie a vnímání světa. Fantazie mi sice běží na plné obrátky, ale to napojení se mi – asi vzhledem k věku a jinému kulturnímu zázemí – tak úplně nedařilo. A tak jsem to vzdala a nechala se unášet okamžikem. Prostým ponořením se do časoprostoru místa, ohraničeného z jedné strany řadou blikajících svíček, z druhé hrbolatými kameny za korytem, přerostlou trávou a divokými keři, a shora mostem. Kromě performerů chvílemi více vnímám okolí. Lodě proplouvající po řece a náhodné intervence cyklistů, kteří se třeba na chvíli zastaví a pozorují dění, ale spíše jen prosviští závratným tempem kolem diváků. Všichni mi díky helmám a cyklistickým (skoro) stejnokrojům splývají v jednoho univerzálního cyklistu, který krouží sem a tam.

Tohle střetávání připraveného a náhodného je chvílemi zábavné a chvílemi neúnosně abstraktní. Za doprovodu vtíravého a zároveň agresivního kytarového sóla Jakuba Krajíce se za strouhou vynořují dvě bíle nalíčené postavy s rozsvícenými svíčkami. V černém odění se zmítají a pohybují na černobílém pozadí velkého graffiti a s padajícím soumrakem je jejich vzájemná interakce občas značně nezřetelná. V centru pozornosti je ta ženská, tančící ve stylu butó, zatímco muž různě mizí a vynořuje se ze zarostlé „džungle“.  K tomu se promítá na mostní konstrukci ve smyčce mix záběrů, snad jakési vyjádření zmatků dnešního světa, či možná koloběhu života, spojení naturálního a technologizovaného. Možná i jakýsi politický apel. Zkreslené obrázky asi málokdo z nás dokáže rozšifrovat a tím vlastně přicházíme o část poselství (a možná i klíč) k hlubšímu porozumění a interpretaci performance.

V projevu dvou performerů je jistý náznak příběhu vzájemného sbližování, ale občas se nám do zšeřelého obrazu připlete ještě někdo další (aha, to je jen fotograf…). Budeme-li brát jako základní poselství tohoto „butó tance v městské džungli“ slova, vyčtená z programu, že „Cílem je vytvořit za pomoci tance a hudby prostor prolnutí náhodného a záměrného, který umožní divákovi možnost nahlédnout kulisy svého běžného života z nové perspektivy“, pak musím přiznat, že se to vlastně podařilo. Kusotori mi nabídli alternativní lahůdku značně neobvyklé chutí, kterou nedokážu přesně definovat – ale koneckonců, člověk nemusí všemu rozumět. I když už je mu dost let, jako mně…    

Jana Soprová

Opustit ryk velkoměsta, a přitom necestovat dlouho. Vypnout hlavu. Utišit svět. Chvíli jen tak být. Takovou příležitost poskytl účastníkům procházkový site-specific projekt uskupení Unkulunkulu s názvem escapeescape.

Nasedáme do vlaku na Hlavním nádraží. Slunce babího léta ostře pálí a naše hrstka statečných vyráží za divadelním dobrodružstvím. Okusit další divadlo periferie z letošní festivalové nabídky. Nikdo z nás netuší, co čekat. Průvodce Tomáš Košarišťan se nám představí až v polovině cesty a zpestřuje kodrcání vlaku promluvou o krásách Klínce, kam máme namířeno. Obšírně, značně monotónně nám vykládá snad všechno, co se o Klínci dá dohledat – kolik srážek tu ročně napadne, jak ovlivňuje místo a okolí globální oteplování nebo jak se vede boj se soudem Evropské unie kvůli ohrožení místní fauny. Jelikož se nebojíme interakce, klademe otázky. Spontánními výstupy dochází ke vzniku vcelku komediálních situací. Dovolím si jednu z nich v této reportáži odcitovat:
Průvodce se zmíní o ohroženosti „hlucháně“, přičemž česká sekce výpravy netuší, o co jde.
„A jak vypadá?“ ptá se jedna z účastnic.
„Taká dve krídla má… Čosi ako sokol!“
Iniciativně se ujímám vyhledání obrázku onoho mystického tvora a zjišťuji, že je to tetřev hlušec. Fotku ukážu Košarišťanovi.
„Ahá, taký bažant! To bol môj druhý tip.“

Bez jakéhokoliv náznaku vyrušení pokračuje v rozpravách. Vlastně ho nerozhodí nic – hlášení vlaku, rozhovory spolucestujících ani třeba fakt, že se bavíme mezi sebou. Kladu si otázku, jak moc je důležitý obsah jeho slov. Nestačím to množství uvnímat, ani všechno neslyším. Nechávám se jen unášet jeho jemným projevem. Čiší z toho klid, vyrovnanost a jistá záhadnost, která ve mně probouzí zvědavost. Než dorazíme do cíle, rozdá nám k nahlédnutí plastové modely zvětšených druhů hmyzu – snažíme se spolupracovat, a tak se každý z nás se svým hmyzím kamarádem trochu kafkovsky ztotožňujeme, než nám je při výstupu z vlaku zase zabaví. Dnes se proměna nekoná.

Když vystoupíme, obklopí nás ticho a šumění lesa. Svět se výrazně ochladil a v zapadajícím slunci se chlubí babím leskem. Vydáváme se vzhůru, tak vysoko, že se skoro dotýkáme nebe. Náhle se před námi objeví plácek s dekami, občerstvením a knihami – oáza, v níž si máme dopřát odpočinek těla a mysli před tím, než se vydáme na pouť podzimní krajinou. Kromě občerstvení se všude kolem povalují knihy, herbáře a kazety, které nám mají posloužit jako provizorní průvodce k porozumění řeči lesa a luk.

Les náhle není jen prostorem, kam chodíme sbírat jeho plody, ale začíná dýchat a žít. Průvodci, kteří se nás po cestě ujmou, slouží jako prostředníci. Pomáhají nám s navnímáním lesa v jeho celistvosti. Na jednom stanovišti se například zaposloucháme do šumění listí, křupání větviček – a k tomu se ozve překotný dech člověka, jenž se před našima očima střetává s medvědem. Vidíme a slyšíme strach, pociťujeme respekt a téměř až posvátnou úctu. Kromě respektu ale pracuje performance i s obdivem krásna. Na druhém stanovišti jsme nuceni zpomalit veškeré pohyby a splynout s přírodou za účelem pozorování plaché srny na obzoru. Čas se zastavuje a neexistuje nic než stmívající se nebe a pohled na zvíře rozpíjející se ve stínech lesa. Tento moment inscenace upomíná i na pomíjivost a prchlivost krásna kolem nás, pro které je třeba se občas úplně zastavit a jenom být.

Třetí a poslední fází je cosi jako závěrečná zkouška. Každý poutník je odkázán sám na sebe a jen za pomoci provázku putuje lesem neznámo kam. Do uší mu během cesty zaznívá pohádka s hlavní postavou Svrbění, která se učí být rozumná, přátelská a uvědomělá. Slouží jako alegorie a propojuje nejen vztah člověka a přírody, ale i vztah člověka k sobě samému. K podpoření tohoto motivu posloužilo zrcadlo, ke kterému v roli poutníka doputujeme ve chvíli, kdy se samo Svrbění v zrcadle zhlíží a uvědomuje si a současně přijímá svou krásu. Nastává okamžik propojení – i my na sebe totiž hledíme a sledujeme obraz člověka uvnitř nekonečně se rozpínajícího světa. A je jen na nás, jak jej přijmeme.

Ačkoliv stmívající se les působí mysticky, snad až hrozivě se všemi nepředvídatelnými zvuky a stíny, zavede nás nakonec bezpečně zpátky k vlaku. S pozvolna se ztrácející písní harmoniky nastává čas se s tímhle tajuplným koutem rozloučit.

Cesta vlakem zpátky se nese v jakémsi meditativním mlčení. Ačkoliv jsme skupinka (téměř) cizinců, vládne mezi námi pocit sounáležitosti, protože jsme byli svědky něčeho zvláštního, výjimečného – otiskla se do nás esence pouti, tady a teď.

Veronika Holečková

Něco je ve vzduchu aneb There is something in the Air. To je název nejnovějšího počinu společenství T.I.T.S. Nely Kornetové, která společně s Jarem Viňarským a Matthew Rogersem vytvořila působivou scénickou akusticko-pohybovou „instalaci těl“, či chcete-li příběh světa od zrození po zánik, věčně se opakující koloběh. Premiéru měla tato produkce před rokem v libeňském sále Alty. Pro uvedení na letošním festivalu …příští vlna/next wave… ovšem trojice performerů, podporovaná zvukovým mágem Björnem Hanssonem a vizuálním umělcem Janem Hustákem, připravila speciální edici tohoto konceptu. K vidění byl zdarma u Baden Baden Štvanice na lávce HolKa (spojující Karlín přes Vltavu s Holešovickou tržnicí) a hlavně pod ní.

Tolik suchá fakta. Celé to ovšem bylo poměrně dobrodružné. A navíc bylo zajímavé sledovat nejen performery, ale i diváky (resp. typy diváků). Začalo to tím, že jsem – podobně jako mnozí další, kteří šli na produkci cíleně – dorazila k Vile Štvanice, kde vládl až podezřelý klid. Jak se ukázalo, je dobré přečíst si přesné určení místa, které je v anotaci k programu na festivalovém webu. Divák si ušetří indiánský běh směrem k druhému konci ostrova. Naštěstí už z dálky bylo slyšet dunivé zvuky a vidět a cítit ostře oranžový sloup kouře.

Prozradím, že jsem představení viděla už o loňské premiéře v Altě, a tak příliš nevadilo, že jsem zmeškala pár minut začátku, kdy účinkující v blyštivých šatech společně s diváky připíjejí na rozmanité krásy a příjemnosti života, hlavně na lásku. Připojila jsem se k performerům, kteří se potáceli se sáčky na obličeji, do nichž dýchali, směrem k řece. Přitom odhazovali kusy oblečení, až zůstali téměř nazí. Intimní partie jim namísto fíkových listů kryla lepicí páska. Pro mě nečitelný symbol jsem si nakonec vyložila tak, že bylo patrně nutné někde na holém těle zachytit mikroporty – neboť hlas a jeho modulace jsou důležitým prvkem konceptu. Obnažená těla se za vydávání spíše zvířecích nežli lidských zvuků zmítala do různých směrů, proplétala se navzájem, válela či plazila se po zemi. Zvuky kombinují (alespoň se domnívám) mix předtočených či vyráběných vzdechů a ruchů s autentickými zvuky vydávanými na místě performery. Chvílemi se ozývalo cosi jako alikvotní zpěv.

Zatímco v interiérové verzi ty různé dýchací techniky, přidušené sténání a zvířecí zvuky působily do značné míry jako interní trénink, v exteriérové to bylo jinak. Dechová cvičení  v různých pozicích vzájemně se proplétajících těl a vybraná lokalita posunuly celý koncept dále. Zasazení do přírodního prostředí výrazně znásobilo efekt, podpořilo jistou syrovost provedení a navíc podtrhlo ekologickou linku příběhu. S nadcházející nocí se atmosféra zvýraznila, reflektory a stínohry vytvořily kulisu jakési fantazijní říše. Některé pózy performerů s expresivně ztuhlými výrazy připomínaly sochy a obrazy z dob od antiky po baroko (a možná i pozdější).

Ovšem nebyly to jen připomínky umělecké/umělé nápodoby skutečnosti. Těla společně utvářejí i nejrůznější abstraktní obrazce, občas připomínající fantastická zvířata či skvrny z Rorschachových karet. Pro někoho mohou mít ty propletence až erotický či pornografický podtext, nicméně nahota v pohybu evokuje spíše abstraktní významy. Symbolizuje absolutní svobodu, ale s břemenem vlastní odpovědnosti, fyzické bolesti, ale i osamění, které ani vzájemné fyzické propojení nezmění. Občas se objeví až rituální momenty hmatatelného propojení se zemí, živly, vesmírem. Téma času, oproti umělé interiérové verzi, je tu působivě ztvárněno dalším „hercem“, totiž kalnou řekou, která – zvláště nyní – působí jako živoucí tvor, spěchající kamsi do dáli.

To, co lépe vycházelo v interiérové verzi, byly projekce rozmanitých přírodních i sociálních katastrof jako varovně zvednutý prst upozorňující na možnost apokalypsy (spojenou s mocnou a mnohdy smrtící silou přírody). Tady se promítalo na těla diváků a mostní konstrukci, ale byl to jen poněkud nezřetelný dodatek – stejně jako vypouštění drobných dronů.

Váhám, zda se to téměř hodinové střídání rozmanitých poloh obnažených těl, ať už sólově či v propletenci bizarního „mnohozvířete“, dá nazvat příběhem. U projektů T.I.T.S. se žádné jednoznačné interpretace nedočkáme. Poskytují velký prostor fantazii jednotlivce a divákovi nechají prostor pro individuální zážitek a interpretaci. Čím více různých interpretací, tím více příběhů – což je koneckonců cílem umělecké práce T.I.T.S. Včerejší publikum bylo rozmanité a nejméně z poloviny zcela náhodné. Od postaršího bezdomovce přes kluka na kole až po skupinku teenagerů, jíž z performance vyplynulo téma závislostí. Jiný názor dal najevo – velmi hlasitě a opakovaně – příchozí pán, který pokládal performery nejprve za Teletubbies a následně za mimozemšťany. Neustále je nabádal, aby přestali vzdychat, a nakonec celé téma zhodnotil jako „varovně zdvižený prst“. Zatímco Nela K. během krátké improvizované diskuze prozradila, že jedním z témat je oslava lidství a lidskosti v různých, třeba podivných podobách.

Pro mě z viděného vyplynulo především téma apokalyptické či post-apokalyptické. Lidé navracející se po katastrofě k základním instinktům a své zvířecí podstatě. Lidé hledající záchranu ve společném semknutí, spolupráci a třeba i polyamorii(?). Kdoví…

Jana Soprová 

V neděli se konečně zase výletovalo. Po čtvrteční večerní cestě do Obděnic patřil tentokrát divadelnímu procházení téměř celý den. Soubor Divadlo Setkání připravil pro pražskou část festivalu performativní výpravu Valle Silentium do Tichého údolí spojujícího Roztoky u Prahy a Únětice. Tichým průvodcem mé skupiny, jež od roztockého nádraží vyrazila v 15:30, byl Tobiáš Nevřiva obtěžkán mocně naloženou plátěnou taškou a chrastítkem z hromady šnečích ulit. Jako novodobý šaman s bejzbolkou na hlavě nás nejprve dovedl k trubce v zemi, z níž nám dívčí hlas oznámil, že máme být po cestě tiše a vnímat zvuky okolí. Načež jsme opustili město a vstoupili lesa. Vnímat okolní zvuky přes neustálý chřestot ulit byl docela oříšek, ale když jsme hned zkraje každý obdrželi lopuchový list s dírami na oči, který jsme jako škrabošku měli mít stále na obličeji, už nebylo tak těžké rozpustit lidství v krajině a stát se její součástí.

Asi čtyřkilometrová cesta byla rozdělena do dvou částí. V té první čekalo výletníky několik zastavení, kde bylo třeba využít dalekohledů ke zhlédnutí nainstalovaných panenek Barbie s elfíma ušima a vzkazem. Zprvu měly vzkazy imperativní podobu (třeba, parafrázuji, „při každém přeletu letadla si představte dovolenou, kterou neuskutečníte“ nebo „vložte trny do pneumatiky zahradního traktoru“ apod.). Vypadalo to, že cesta bude mít podobu bojovky. Časem ale texty výrazně přitvrdily v ekokritické rovině (třeba, opět parafrázuji, „shodila jsem svůj kabriolet z útesu a pořídila si pegase“ nebo „kosí návod na repelent z odhozených cigaretových nedopalků“ apod.) a ta se stala určujícím motivem všech následujících situací v druhé části. Ať už šlo o průvodcem přečtený manifest-vysvětlení projektu nad krajícem s česnáčkovým pestem, setkání s personifikovanou matkou přírodou (Tereza Dostálová) či její tragické setkání s člověkem (Oliver Schnürer) a jeho způsoby hospodaření s krajinou.

Pokud se cesta doposud nesla ve víceméně příjemném lyrickém rozpoložení, toto střetnutí vneslo do procházky i čistě divadelní scénu. Sice ji výrazně oživilo, ale na druhou stranuji obdařilo notnou dávku doslovnosti, která na diváka nekladla moc velké nároky a výrazně oslabila hloubku sdělení celku. Stejně tak situace se zmiňovaným manifestem. Proč Tobiáš Nevřiva, který jinak za dvě a půl hodiny promluví sotva pár slov, četl text z mobilu přilepeného ke kůře, a nedeklamoval jej spatra, je těžko obhajitelnou záhadou. Navzdory těmto detailům se ale jedna věc přece jen tvůrcům povedla – v manifestu se mluvilo o pokusu o znovuzakouzlení krajiny. Kdo chtěl a přistoupil na hru s lopuchem, posloucháním okolí, kdo se rozhlížel jinak než při obyčejné procházce, ten se aspoň na chvíli do krajiny zakouzlil.

Jenže panta rhei! Tedy, všechno plyne. Hlavně řeka a s ní plyne i nymfa, celá špinavá. Jako svět. Svět je taky špinavej… a tak by možná stálo za to se pokusit ho trochu očistit. I když nejsme zrovna pobožný národ, co to takhle zkusit modlitbičkou s místním patriarchou? Možnost jsme dostali na štvanickém koupališti Baden-Baden v rámci překvapivé a velmi alternativní performance Nymfa a Patriarcha Jany Orlové a Vladimíra Havlíka. Komorní jednohubky, v níž se paralelně odehrávají zdánlivě nesouvisející akty – půvabná Nymfa (Jana Orlová) se noří do vod divoké a ledové Vltavy -vod plné špíny života, kterou následně máčí i Patriarchu (Vladimír Havlík). Ten mezitím s publikem provádí očistný rituál v podobě netradiční modlitby, která směřuje spíše než k Bohu k zemi samotné. V anglickém jazyce promlouvá k nebesům o globálním oteplováním a spadne až k pudům lidskosti, kdy začne vykládat o svém přirození, o tom, jak touží po penězích, a konfrontuje tak část ze smrtelných hříchů. Snad jde o akt kání, snad o konfrontaci lidských, nepřímo oslovených vášní. V každém případě působí dílo jako náboženská a velmi syrová touha o očistu duše v době svírané klimatickými změnami. Ve snaze aktivně zapojit publikum do oné urputné snahy o vyslyšení jsou přítomní přiměni svírat kostky ledu, aby tak pocítili drobnou bolest stejně jako Nymfa a jako Patriot, s nimiž toužíme po lepším zítřku.

Koho ruce moc studily, mohl se jít ohřát k Vile. Zde už se čile přikládalo do mohutného ohně, který se měl po zbytek večera stát stěžejní rekvizitou posledního dílku dnešního trampského programu. Postaralo se o něj Divadlo LETÍ. Pro festival připravilo trampský speciál svých tradičních Večeří s novou hrou. Tentokrát šlo rovnou o hry čtyři, resp. jejich úryvky či ochutnávky, chcete-li. Byl to pestrý výběr zahrnující kar k smrti Boha, horor z dětského tábora, maňáskovou „psychokiller“ grotesku a blues posledního bílého heterosexuálního muže. Prokládáno pak bohatou večeří sestávající z campink salátu, opékání špekáčků a marschmallownů.

Všechny hry, resp. jejich realizace měly jedno podstatné společné – ve všech exceloval Petr Uhlík. Nebojme se klišé – byl to koncert Petra Uhlíka. Přesvědčivě uhrál docela těžkou roli odkvetlého lyrického básníka organizujícího setkání starých přátel po smrti jejich kamaráda, jemuž se říkalo Bůh (Anna Saavedra: A svět je bez Boha). Dokonalý komediální potenciál objevil v roli malého kluka přesvědčujícího kamarádku (Karolína Knězů) na táboře, že viděl ufo (zatímco ona ho přesvědčuje, že je upírka) (Marie Nováková: Nekecej). Ve stejné poloze se ocitl i v následující maňáskové grotesce o kolektivním sebevyvraždění sedmi trpaslíků (Vít Peřina: 4, 5, 6).

Pokud v táborovém „akta x“ hororu představil netušené možnosti svých grimas, schován za plentu při vedení špalíkových maňásků – trpaslíků byl, stejně jako Diana Toniková a Vladimír Pokorný, odkázán jen na svůj hlas. Což však jeho interpreatci na komice neubralo. A v závěru v monodramatu Davida Košťáka Poslední mohykán svůj celovečerní výkon zpečetil. Coby rádoby drsňák deklamující za nepřetržitého kytarového doprovodu Vladimíra Pokorného dějiny úpadku heterosexuálních mužů si dokázal podmanit obecenstvo s takovou silou a energií, že s ním ochotně zpívalo refrén „správnej chlap / se ničeho nebojí“, burácelo smíchy či bez dechu sledovalo jeho prakticky plynulou kanonádu slov. Zaškobrtl-li, organicky to vložil do replik, vtipně okomentoval a pokračoval. Kdyby tento text mohl mít titul jiný než festivalový, byl by to: Velká uhlíková stopa.

Dominik Melichar a Veronika Holečková