Pocty festivalu

…příští vlna/next wave… Pocty 2015

Od roku 2003 je organizátory festivalu …příští vlna/next wave… každoročně vyslovována a veřejně prokazována pocta významným osobnostem, projektům, objevům a činům ve sféře nezávislého a alternativního divadla.

Slavnostního ceremoniálu, který se uskutečnil 25. září v experimentálním prostoru NoD, se tentokrát ujala skupina Boca Loca Lab a Jiří Adámek. Poctění převzali plastiky, tradičně navržené výtvarníkem a divadelníkem Petrem Niklem.

 

 

Pocty festivalu …příští vlna/next wave… 2015 byly vysloveny:

po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009), Davidu Mírkovi (2010), doc. PhDr. Stanislavu Bohadlovi (2011) a Jiřímu Sulženkovi s Davidem Kašparem (2012), Ewanu McLarenovi a občanskému sdružení Mezery (2013) a týmu Staré Arény (2014) v kategorii

Producentský počin roku

Ivanu Mečlovi, Sylvě Hampalové a Gabriele Náhlíkové za oživování bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou. Perla se stává multikulturním střediskem, které vyzývá k návštěvě nejširší spektrum diváků. Tento tým potvrzuje, že nejen ve velkoměstech mohou vznikat bohulibá, na dobrovolnické bázi fungující, umělecká i odpočinková centra.

 

Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčákové a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008), Petru Minaříkovi a Pavlu Řehoříkovi (2009), Vojtěchu Varyšovi (2010), Bořivoji Srbovi (2011), Petru Vášovi (2012), Janu Dvořákovi (2013) a Tomáši Žižkovi s Radoslavou Schmelzovou (2014) v kategorii

Publikační čin roku:

prof. Ctiboru Turbovi za dokončení čtyřdílného cyklu „alfredovských“ publikací, mapujícího historii Turbových projektů a jejich odnoží od začátku jeho uměleckých aktivit po současnost. Po knihách Cirkus Alfred (2006) a Pantomima Alfreda Jarryho (2012) vydal v roce 2014 nové tituly Alfred & spol. a Alfred ve dvoře. V neposlední řadě vyzdvihujeme i jednotnou grafickou úpravu celé řady a Turbovy kresby, jež jsou neoddělitelnou součástí všech čtyř dílů.

 

Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavlu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009), Jindřišce Křivánkové (2010), Divadlu D’EPOG (2011), Janě Kozubkové (2012), Iamme Candlewickové (2013) a Pavolu Serišovi (2014) v kategorii

Objev roku

Antonínu Brindovi za jeho performance Animálie a NOT.FOR___: FUNKČNÍ-DYSFUNKČNÍ i za jeho dlouhodobý divadelně-sociologický průzkum Proti revoltě. Performer si zvolil filozofický a minimalistický přístup k pouličním akcím, jež oslovují především diváky, kteří se nebojí „zastavit se a uvědomit si“. Oceňujeme především Brindovo odhodlání jít za poznáním a uměním nepřímočarou cestou.

 

Po Tereze Goergievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009), Petru Boháčovi (2010), Adamu Halašovi (2011), Miloši Orsonu Štědroňovi (2012), Petru Macháčkovi (2013) a Janu Malíkovi (2014) v kategorii

Osobnost roku

Štěpánu Kubištovi a jeho spolupracovníkům za otevření dvou nejen divadelních svatostánků na netradičních místech. Jatka78 v holešovické tržnici a Přístav 18600 na Rohanském ostrově zkulturňují nejen ducha návštěvníků, ale také široké okolí. Prostory přitom nepopírají genia loci okolí a na jejich programu se nevyskytují komerčně zaměřené projekty.

 

Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005), Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové (2007), Petru Lantovi (2008), souboru Depresivní děti touží po penězích (2009), Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a tvůrčímu týmu FKK (2010), Jiřím Sozanském (2011), Vilému a Lence Faltýnkovým (2012), Petru Boháčovi (2013) a Ewě Zembok, Jane Hauskrechtové, Dominice Andraškové, Viktorii Čermákové a Matěji Samcovi (2014) v kategorii

Projekt roku

Pavlu Zajíčkovi a tvůrčímu týmu inscenace Pustina, která měla premiéru 20. října 2014 v pražském Studiu Hrdinů. Inscenace je poctou českému hudebnímu undergroundu a především osudu a imaginaci jedné z jeho nejvýraznějších osobností, vedoucímu skupiny DG 307, básníku Pavlu Zajíčkovi. Ten nejen její text ve spolupráci s režisérem Miroslavem Bambuškem napsal, ale sám v ní i vystupuje, což dodává celému projektu pečeť autenticity. I ostatní složky inscenace - především hudba skupiny DG 307 a Tomáše Vtípila a light design Petra Krušelnického - slouží strhujícímu výsledku.

 

Po profesoru Ivanu Vyskočilovi (2003), prof. Bořivoji Srbovi (2004), prof. Janě Pilátové (2005), doc. Evě Kröschlové (2006), doc. Václavu Martincovi (2007), režisérce Evě Tálské (2008), prof. Janu Schmidovi (2009), prof. Ctiboru Turbovi (2010), prof. Arnoštu Goldflamovi (2011), Bohdanu Holomíčkovi (2012), Andreji Krobovi (2013) a Hubertu Krejčím (2014) - veřejně vyslovujeme poctu osobnosti, již nazýváme

Živoucí poklad,

prof. Karlu Makonjovi za založení Vedeného divadla, za jeho podíl na založení Divadelní pouti, za otočení kormidla v bývalém Ústředním loutkovém divadle (nyní divadlo Minor), za jeho mnohaleté pedagogické působení na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU a také za jeho teoretický a publikační vklad oboru (např. souborem statí Od loutky k objektu).

 

 

…příští vlna/next wave… Pocty 2014

 …příští vlna/next wave… veřejně vyslovuje Pocty 2014

 

Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčáková a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008), Petru Minaříkovi a Pavlu Řehoříkovi (2009), Vojtěchu Varyšovi (2010), Bořivoji Srbovi (2011), Petru Vášovi (2012) a Janu Dvořákovi (2013) v kategorii

Publikační čin roku

Tomáši Žižkovi a Radoslavě Schmelzové
za dlouhodobou sérii dokumentárních a esejistických knih na různá témata divadla site-specific, především za publikace Umění místa, Art of Place a letošníKNOWtilus reflektující bohatou šíři umělecké praxe tohoto oboru alternativního divadla u nás, jež funkčně podporují studijní program Divadelní tvorba v netradičních prostorech na KALD DAMU.

 

Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavlu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009), Jindřišce Křivánkové (2010), Divadlu D´EPOG (2011), Janě Kozubkové (2012) a Iamme Candlewickové (2013) v kategorii

Objev roku

Pavlu Serišovi
renesančnímu muži a všestrannému tvůrci, který plynule a poutavě střídá obory, žánry i druhy (nejen) umění. Ve svých projektech uplatňuje principystand-up komedie, fyzického divadla, absurdního humoru, pantomimy a tance. Věnuje se také kreslenému humoru a krátkým filmům.

 

Po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009) Davidu Mírkovi (2010), doc. PhDr. Stanislavu Bohadlovi (2011) a Jiřímu Sulženkovi s Davidem Kašparem (2012) a Ewanu McLarenovi a občanskému sdružení Mezery (2013) v kategorii

Producentský počin roku

Týmu Staré Arény (tedy Petru Sedláčkovi a spol.)
nezávislému prostoru, lépe řečeno ostravské Mekce pro mladé, alternativní a nezávislé umělce a diváky. V polních a důlních podmínkách tým provozuje kavárnu, která je zároveň také babiččiným obývákem, pracovnou, čítárnou i koncertním sálem, a sál, jenž slouží divadlu, hudbě i filmům. Stará Aréna funguje především na dobrovolnické bázi a je důkazem, že kultura je nezničitelná. I v Ostravě!!!

 

Po Tereze Goergievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009), Petru Boháčovi (2010), Adamu Halašovi (2011), Miloši Orsonu Štědroňovi (2012) a Petru Macháčkovi (2013) v kategorii

Osobnost roku

Janu Malíkovi
tanečníkovi, pedagogovi, choreografovi, producentovi projektů současného tance, vedoucímu a spoluzakladateli souboru NANOHACH. Svými aktivitami přesahuje obvyklé řízení jednoho souboru i samotný obor tance. Vedle již desetiletého vedení souboru NANOHACH, který je dnes jedním z nejlepších a nejprogresivnějších seskupení v oblasti nezávislého tance u nás, si velmi ceníme jeho otevřené spolupráce s pražským pochodem hrdosti homosexuálů Prague Pride a vyvolání letošní série veřejných debat o současném tanečním umění Mluvme o tanci!

 

Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005), Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové (2007), Petru Lantovi (2008), souboru Depresivní děti touží po penězích (2009), Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a tvůrčímu týmu FKK (2010), Jiřím Sozanském (2011), Vilému a Lence Faltýnkovým (2012) a Skupině Spitfire Company (2013) v kategorii

Projekt roku

Tvůrčímu týmy Autoatlas Ukrajiny (Ewě Zembok, Janě Hauskrechtové, Dominice Andraškové, Viktorii Čermákové, Matěji Samcovi)
Letní site-specific inscenace Autoatlas Ukrajiny, která se odehrávala na náplavce, lodičkách, v hospodě i galerii, byla (nejen) příjemným zpestřením letní Prahy. Putovní projekt neodhalil pouze genia loci pravého a levého břehu Vltavy, ale především představil povídkovou tvorbu současných ukrajinských spisovatelů a „ukrajinskou duši“. Režisérka, scénografka, dramatizátoři i herci zdařile propojili estetickou, osvětovou i zábavnou rovinu. Proto náleží tato Pocta všem.

 

A zejména

po Ivanu Vyskočilovi (2003), Bořivoji Srbovi (2004), Janě Pilátové (2005), Evě Kröschlové (2006), Václavu Martincovi (2007), Evě Tálské (2008), Janu Schmidovi (2009), Ctiboru Turbovi (2010), Arnoštu Goldflamovi (2011), Bohdanu Holomíčkovi (2012) a Andreji Krobovi (2013) v kategorii

Živoucí poklad
oceňujeme dílo a důsledně po celý život a za všech režimů nezávislý postoj dramatika, režiséra a herce

Huberta Krejčího.

Patří ke generaci zakladatelů brněnské Husy na provázku, s nimiž studoval na brněnské JAMU. Jeho celoživotní skepse vůči všemu lidskému konání, jízlivost v osobním kontaktu a nekompromisní životní i umělecké postoje a v neposlední řadě i obdiv k asijskému umění jej však vedly k životu uměleckého solitéra. Dlouhou dobu žil a působil v rodných Pardubicích, kde vyučoval asijským pohybovým technikám, vedl soubor Yorickova pantomima a psal své komorní hry a hříčky, jež shrnul v několika souborech. Nejznámější z nich jsou Hry ze smetiště, z nichž dodnes čerpá řada amatérských i profesionálních souborů včetně Husy na provázku. Právě s tímto divadlem a především jeho Studiem Dům spolupracoval dlouhodobě a díky své výuce pohybových technik na JAMU ovlivnil několik generací herců. Jeho autorskou a režijní stopu však najdeme i v brněnském HaDivadle, vídeňském Theater Brett, hradeckém Klicperově divadle, pražském Dejvickém divadle, Divadle v Dlouhé, a dokonce i v pražském Národním divadle. V posledních letech několikrát spolupracoval s režisérem J. A. Pitínským, především v Divadle v Dlouhé a v plzeňském Divadle Alfa. Jeho kritické texty lze číst v časopisech Svět a divadlo a Divadelní noviny.

 

…příští vlna/next wave… Pocty 2013

Od roku 2003 je organizátory festivalu …příští vlna/next wave… každoročně vyslovována a veřejně prokazována pocta významným osobnostem, projektům, objevům a činům ve sféře nezávislého a alternativního divadla.

Pocty festivalu …příští vlna/next wave… 2013 byly vysloveny 4. října ve Studiu Hrdinů.

 

…příští vlna/next wave… veřejně vyslovuje Pocty 2013

Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčákové a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008), Petru Minaříkovi s Pavlem Řehoříkem (2009), Vojtěchu Varyšovi (2010, Bořivoji Srbovi (2011) a Petru Vášovi (2012) v kategorii

Publikační čin roku:

Janu Dvořákovi

za soustavné sledování a publikační mapování české nezávislé divadelní scény ve svém nakladatelství Pražská scéna, jež letos oslavuje 20 let své existence. Za tu dobu vydal desítky titulů, v nichž zachytil podstatné fenomény českého divadla po roce 1989 – a to jak monografiemi zásadních režisérů Petra Lébla, Jana A. Pitínského, Jana Nebeského a Vladimíra Morávka, tak v českém prostředí ojedinělými publikacemi a ročenkami věnovanými aktuálním divadelním trendům a osobnostem. Vedle toho se ale věnuje i historickému zpracování dosud nezmapovaných předlistopadových fenoménů, především Pražské 5, ale i netradičnímu divadlu na Moravě a Slezsku nebo významným režisérům – ve své době – divadelního okraje Evě Tálské, Janu Schmidovi, Josefu Kroftovi, Karlu Křížovi či Ivanu Rajmontovi, kteří i v temných dobách normalizačních dokázali vytvářet živé, svobodné, kreativní divadlo. Podstatný prostor věnuje též divadelní teorii a managementu a v neposlední řadě i českým loutkářům, především z okruhu královéhradeckého Divadla Drak, což dokládá právě vydaná kniha Miloslava Klímy věnovaná Studiu Beseda.

 

Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavlu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009), Jindřišce Křivánkové (2010), Divadlu D´EPOG (2011) a Jane Kozubkové (2012) v kategorii

Objev roku: 

Iamme Candlewick

představitelce takzvané buskerské kultury, tedy umění provozovanému ve veřejném prostoru, především na ulicích a náměstích měst. Ač se pohybuje především na poli hudby, je svým multikulturním přístupem, celosvětovým rozhledem a schopností díky internetu shánět finanční podporu pro své projekty i mimo obvyklé grantové mechanismy inspirativní i české nezávislé divadelní scéně. Její, ve vlastním nákladu (právě za finanční podpory fanoušků alternativní kultury oslovenými internetem) vydané CD I am You patří k vrcholům letošní hudební produkce u nás.

 

Po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009) Davidu Mírkovi (2010), doc. PhDr. Stanislavu Bohadlovi (2011) a Jiřímu Sulženkovi s Davidem Kašparem (2012) v kategorii

Producentský počin roku:

Ewanu McLarenovi a občanskému sdružení Mezery

za završení pětiletého cyklu Cesty energie, který byl letos ukončen projektem Ropa inscenovaným v rámci festivalu ...příští vlna/next wave... v industriálním prostředí Automatických mlýnů v Pardubicích. V rámci Cest energie vznikly od roku 2009 čtyři samostatné inscenační celky věnované postupně uhlí (inscenace Zdař Bůh! v ostravském dole Michal, 2009), vodě (Voda v Ekotechnickém muzeu v Praze-Bubenči, 2010), uranu (Uran v bunkru Drnov u Slaného, 2011) a ropě. Režisér a hlavní umělecký arbitr cyklu Miroslav Bambušek v nich se svým produkčním a inscenačním týmem, který zahrnoval řadu osobností české nezávislé scény (hudebníky Vladimíra Franze, Romana Zacha a Jakuba Kudláče, výtvarníky Zuzanu Krejzkovou, Andreu Královou, Janu Prekovou a Petra Matáska, dramatičku Ivu Volánkovou, režiséra Davida Czesanyho a performery Tomáše Dastlíka, Janusze Klimszu, Tomáše Bambuška, Pasi Mäkeläho, Jana Lepšíka, Přemysla Bureše, Marii Spurnou, Jindřišku Křivánkovou, Lucii Roznětínskou, Jana Hofmana, MC Kocha, Phillipa Schenkera, Miloslava Königa, Janu Kozubkovou, Michala Marka, Tomáše Turka, Halku Třešňákovou, Martina Fingera, Leoše Nohu, Jakuba Čermáka a Richarda Němce), vytvořil ojedinělé pásmo odkrývající nejen minulost a přítomnost čerpání těchto energetických zdrojů, ale především otevírající dosud nezhojené a často tragické osudy, bolesti a jizvy české krajiny a české společnosti.

 

Po Tereze Georgievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009), Petru Boháčovi (2010), Adamu Halašovi (2011) a Miloši Orsonu Štědroňovi (2012) v kategorii

Osobnost roku: 

Petru Macháčkovi

zakladateli, vedoucímu, hlavnímu autorovi a režiséru pražského Divadla Kámen, které letos oslavilo 15 let své existence. Za tu dobu vytvořil Petr Macháček svébytný styl činoherního divadla založeného na přísné stylizaci a přesné formě, jež na jeviště přenáší modernistické principy minimalismu, a to jak v rovině textové tak hudební, výtvarné a především herecké. Divadlo Kámen existuje téměř zcela mimo pozornost nezávislého divadelního hnutí u nás, přesto je jeho činnost a práce jedním z vrcholů českého divadelního experimentu, který teprve čeká na své opravdové objevení, respekt a zmapování. Jako první pokus o zanechání výraznější stopy v českém divadelním prostředí lze považovat právě vydanou publikaci Divadlo Kámen 1998-2012, již soubor připravil vlastními silami a nákladem a pokřtil ve svém karlínském sídle první den letošní ...příští vlny/next wave... Letošní rok lze navíc považovat v činnosti Divadla Kámen jako přelomový, neboť poprvé s ním spolupracoval hostující režisér – Martin J. Švejda, který s ním připravil inscenaci Výhled na řeku Labe.

 

Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005), Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové (2007), Petru Lantovi (2008), souboru Depresivní děti touží po penězích (2009), Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a tvůrčímu týmu FKK (2010), Jiřím Sozanském (2011), Vilému a Lence Faltýnkovým (2012) v kategorii

Projekt roku: 

Skupině Spitfire Company

za inscenaci Antiwords, již v české předpremiéře uvedla v létě na festivalu Nultý bod a ve světové předpremiéře minulý týden na festivalu Mutual Inspirations ve Washingtonu. Režisér Petr Boháč spolu s performerkami Miřenkou Čechovou a Jindřiškou Křivánkovou převedli Havlovu hru Audience do jazyka fyzického a výtvarného divadla s prvky improvizované klauniády. Nenechali se svázat slovy a reáliemi Havlova absurdního dialogu, zaujala je "stojatost" a bezvýchodnost situace, v níž se obě postavy hry nacházejí, a uviděli v ní groteskně vypouklé souvislosti s povahou české společnosti a jejími společenskými, politickými a kulturními ikonami. Jak napsala Marie Reslová v Hospodářských novinách: „Za slovy objevili existenciální úzkost sublimovanou do rituálů pivní kultury. S nadsázkou by se dalo říct, že ve Václavu Havlovi našli kus Samuela Becketta.“ Jako podstatný výtvarný prvek použili velké hlavy od sochařky Pauliny Skavové, jež sloužily i v jejich performanci Procesy 10 / 48 / 7830, již v roce 2011 uvedli v rámci festivalu ...příští vlna/Next wave... v prostorách Vrchního soudu v Praze a jež byla věnovaná soudnímu řízení v červnu 1950 s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými ve vykonstruovaném monstrprocesu v komunistickém Československu. Performanci Antiwords bude možné zhlédnout poslední den pražské části letošní ...příští vlny/next wave... ve čtvrtek 10. 10. v prostoru Teatra NoD/Roxy.

 

A zejména – po profesoru Ivanu Vyskočilovi (2003), profesoru Bořivoji Srbovi (2004), doc. PhDr. Janě Pilátové (2005), doc. Evě Kröschlové (2006), doc. Václavu Martincovi (2007), režisérce Evě Tálské (2008), prof. Janu Schmidovi (2009), prof. Ctiboru Turbovi (2010), Arnoštu Goldflamovi (2011) a fotografu Bohdanu Holomíčkovi (2012) – veřejně vyslovujeme poctu osobnosti, již nazýváme

Živoucí poklad:

Andreji Krobovi

režiséru, scenáristovi, producentovi a především zakladateli a vedoucímu Divadla Na tahu, jež v roce 1975 uvedlo v hospodském divadelním sále v Horních Počernicích legendární premiéru Havlovy Žebrácké opery a jež se od té doby soustředí na uvádění Havlových her a jemu blízké absurdní dramatice. Na konci osmdesátých let se podílel na vzniku a činnosti samizdatového Originálního Videojournalu, nezávislého filmového zpravodajského magazinu. V té době se svými disidentskými přáteli a jedinou videokamerou natočil a poprvé v  ČSSR uvedl Havlovo Pokoušení. Od roku 1991 pokračoval v inscenování her Václava Havla v Divadle Na zábradlí, kde Divadlo Na tahu téměř sedm let pravidelně hostovalo. Tam také uvedl v českých premiérách Havlovy hry Horský hotel a Spiklenci. Svou náklonnost k absurdnímu divadlu prokazoval a nadále prokazuje inscenacemi her Samuela Becketta, Eugene Ionesca, A.P. Čechova a současných autorů René Levinského a Vlasty Třešňáka. Jako host režíroval v řadě českých divadlech a souborech, mj. legendární Plácačku s – tehdy – královéhradeckými – Nejhodnějšími medvídky. Ve své produkční a režijní činnosti nyní pokračuje v prostorách studia Paměť v Praze 1 a na festivalu Zahradní slavnost pořádaném každoročně v létě na zahradě u jeho chalupy ve východočeském Hrádečku nedaleko Trutnova.

Andreje Kroba si vážíme především jako umělecky i lidsky integrální osobnosti, jež divadlo vnímá a chápe jako občanský postoj a dialog se společností, čímž vytvořil etický a morální kodex, jímž je a bude poměřován každý umělecký – nejen divadelní – čin u nás. Navíc je s ním sranda a máme jej rádi.

Letos na festivalu ...příští vlna/next wave... uvedl v předpremiéře ve svém Studiu Paměť novou hru René Levínského Skif, jednoaktovku z prostředí běloruského disentu.